Sice jsem nevěděla, že mám tak chytrý pud sebezáchovy, ale naprosto s tím souhlasím. Teplé oblečení se mi rozhodně hodit bude. Nejsem nějaká zlodějka, ale tito lidé už buď zmizeli nebo se starají o zachraňování svých životů a ne o svoje obchody. A vzhledem k tomu, že už je podzim, bývá večer a v noci zima a já rozhodně nechci umrznout.
Mikinu hodím přes sebe a popadnu ještě pár dalších věcí, které naházím do ukradené tašky. Nevím, jak dlouho budu pryč a co když už nebudu mít možnost se vrátit? Nacpaná taška viditelně ztěžuje můj běh, ale já vím, že za chvíli už budu na místě.
Míjím poslední domy a připravuji se, koho uvidím a koho možná ne. S mým starším bratrem a mladší sestrou jsme si tady dali sraz, kdyby se toto stalo. Částečně jsme to brali jako vtip. Nikdo z nás nepředpokládal, že by se tady něco takového mohlo stát. Ovšem nevím, jestli jsme to řekli i rodičům... ti se ale to, co se zde stalo, dozví až když přijedou z dovolené. Což je asi za pět dní...tedy pokud sem letadla nepřestanou létat. Povzdechnu si a s mírnějším tempem vcházím do lesa.
„Jak vidím, stále jsi to nevzdal," křiknu přes rameno na Richarda, který šlape na všechny praskající větvičky, jímž se já vyhýbám. Neodpoví, a tak se otočím. Aspoň něco mu došlo- v rukou drží deku. „Nechci, aby někdo viděl, že jsem tady a tohle," ukážu na jeho nohy a jasně vyšlapanou cestu za ním, „každý uvidí. Najdi si laskavě svoje místo!" sdělím mu způsobem, který laskavost naprosto postrádá.
„Ale já nemám kam jít!"
„A myslíš si, že já tady snad mám kam jít? Snažím se jen dostat pryč od tebe, jinak nemám žádný cíl," zalžu mu. „Tak aspoň dnes mě tady nech. Nebudu blízko tebe..." prosí mě.
„Nechci tě ani vidět, ani slyšet!" V odpověď jen kývne.
Pak už se snažím jen ignorovat jeho hlučné kroky a dojdu k našemu stromu. Podívám se do větví a nikoho tam nevidím. Sakra! Kde je moje sestra a můj bratr?! Klid, říkám si, určitě přijdou, třeba jen později.
Lezu nahoru do korun stromu a přes to vše doufám, že někoho uvidím, ale nikdo tam není. Přijdou později, opakuji si. Zaplaví mě vzpomínky, když jsme tu byli naposledy.
Mohlo to být tak před rokem, když lidé začali mizet přesně v tom oblaku kouře, jaký jsem dnes viděla. A proto jsme došli sem, k tomuto stromu a domluvili si, že kdyby se něco- cokoliv- stalo, sejdeme se tady.
Ačkoliv mizení nebylo zase tak časté, zmizela asi miliarda lidí. Kouř si je bral postupně, avšak ve velkém množství. A kam se poděli? To právě nikdo neví. Z mé rodiny nikdo nezmizel a možná právě proto jsem to brala jako... neskutečné. Něco, co se mého města nikdy dotknout nemůže. A přesto je to tady.
•●•●•●•●•●•●•●•●•●•
Tak jsem zase tady s novou částí. Zatím tento příběh nikdo nečte, takže to píšu spíš pro sebe, ale snad mi čas nějaké čtenáře najde.
Pokud chcete něco dodat nebo tady mám nějakou chybu, prosím napište. Pokud se vám líbí, můžete hlasovat... 😋
Ella
ČTEŠ
Zmizelí
Science-FictionExistuje jedna věc, která dokáže všechny vymazat ze světa - Kouř. Lidé, které si tato divná síla vzala, nazýváme Zmizelí. Vlastně o nich nic nevíme: co dělají, kde jsou nebo jestli ještě vůbec žijí. Takovým způsobem zanikají i ta největší města. ...
