Zmizelí

●4•Halucinace?

K večeru jsem se převlékla do džínů a omotala kolem sebe deku, kterou jsem si sehnala. Snažila jsem si nějak sednout na co nejširší větev, abych mohla odpočívat, ale abych neusla. A zárověň, abych nespadla. Záda mám u kmene stromu. Tašku s věcmi jsem přivázala k jiné větvi, výš nade mnou, opírám si o ní hlavu a přemýšlím.

Ačkoliv se mi to moc nezdá, podle mých hodinek je půlnoc. Tento strom naštěstí neposkytuje jen útočiště, ale i stravu, ačkoliv omezenou. Je to jabloň a protože do lesa chodím ráda, vím, že jablka nejsou po celý rok. Dobře, v obchodech ano, ale co teď? V takovéto situaci?

Jen lituji toho, že jsem nepomyslela na vodu a zajímalo by mě, jestli na pitný režim pomyslel Richard. Zítra musím něco sehnat.

Dívám se na hvězdy a mám pocit, že stále slyším kroky. Konkrétně kroky mého bratra a malé sestřičky cupitající vedle. Ale asi si to až moc přeju. Hlava se mi více opře o tašku a já jen na okamžik zavřu oči. Chci jen chvíli nevidět to, co se za tak krátký okamžik stalo se světem, který jsem znala.

Padám! Otevřu oči, až když je denní světlo a sklouzávám dolů z větve. Snažím se vyprostit ruce zachumlané do deky. Nohy už nejsou opřené o větev, ale bezradně visí dolů. Ohnu záda dopředu a zachytím se boky o větev. Připomíná mi to hrazdu z gymnastiky, kam chodím. Konečně vyprostím ruce a vyhoupnu se do sedu na větev. Oddechnu si a na chvíli si opřu hlavu o kmen stromu.

Usla jsem. Samozřejmě. Rychle se rozhlídnu kolem jako bych těch pár hodin, co jsem nejspíš spala a kdokoliv mi mohl ublížit, mohla dohnat tímto pohledem. Nakonec se kouknu i dolů a nahoru. Pode mnou jsou větve a země je ode mě tak pět metrů. A nade mnou vykukuje zpoza široké větve kus zeleného materiálu. Může to být Richard a jeho deka? Jakou měla vůbec barvu? Nejsem si jistá...

Potichu si stoupnu na větev a snažím se zahlédnout něco víc než jen zelenou látku. Nevidím tam. V duchu zakleju. Budu muset oblézt strom po straně, protože tu žádná jiná cesta není. Svoji přikrývku nechám na své spací větvi a vydávám se na cestu okolo kmene stromu.

Když tam vidím někoho, kdo má celé tělo, včetně obličeje, zabalené do té deky, znejistím. Maličko strčím do jeho nohou, nejsem si jistá svými vlastními úmysly. Možná ho chci shodit, ačkoliv jsem mockrát ještě nechtěla nikomu ublížit, teď si nejsem jistá. Stávám se monstrem, když si tohle dokážu připustit?

Situace teď je o přežití a schopnosti schovat se co nejlíp. Tak dobře, aby mě nenašel ani Kouř. Situace dřív byla jen ...o ničem. Jen o prokázání sebeovládání.

I když jsem do toho člověka nestrčila tak moc, asi jsem ovlivnila jeho rovnováhu. Nakloní se na stranu a ze spacáku vykouknou dvě ruce, které se během jedné vteřiny stihnou chytit větve stromu a ještě zakřičet mé jméno.

Po uslyšení hlasu se zděšeně podívám skrze hustý porost větví. Je to můj bratr, jenž se drží za větev a kloužou mu prsty po hladkém povrchu stromu.

„Alane!" vykřiknu zděšeně.

•●•●•●•●•●•●•●•●•●•

Pokud chcete, můžete sami do komentářů navrhnout nějaké jméno pro tuto postavu. Třeba se mi zalíbí a přejmenuji ho...
Dodatky pište kamkoli, hlasujte kdekoliv a užijte si den. Děkuji za čtení!!

Ella