Zmizelí

●9•Volba lidu

Ležím tam a jediné, co mě drží je naděje, že se probudím. Že se nic z toho, na co si vzpomínám, doopravdy nestalo. Nebo že jsem umřela, napadne mě. Snažím se tu myšlenku zahnat, ale pořád se drží někde v pozadí mé mysli.

 Když už mám pocit, že jsem musela zemřít minimálně stářím, otevírám oči. Vidím jen šedou podlahu nakloněnou ve špatném směru, rovnoběžně s mým tělem. A zářivé světlo mířící odněkud zeshora. Chvíli mi trvá než zjistím, že jsem stále na nádraží metra. Kolem mě leží na studené zemi několik lidí, další stojí na nohou a někam pochodují. Zvedám se a chytám za ruku nějakou ženu, která je nejblíže.

 „Počkejte! Kam všichni jdou?" ptám se naléhavě. Pomalu ke mně otočí hlavu, pohled má znuděný a oči přivřené. Když se plně střetnu s jejím obličejem, ani nemrkne. Má šedé oči, jenž se plně vpíjejí do mých nevýrazně zelených. Nic neříká a z prázdnoty jejího obličeje se mi dělá špatně. Vypadá jako by nic necítila a vůbec nevnímala okolní svět. Najednou mi její ruka přijde moc studená, a tak ji pouštím.

  Stejným tempem otáčí hlavu zpět a pokračuje v pohybu dopředu. Zmatená se vydávám za všemi lidmi do neznáma. Prostě se jen nechávám unášet proudem lidí. Cestou míjím spousty zmatených, stále ležících lidí. Zdá se mi to, nebo někteří zůstávají? Měla jsem snad také zůstat? Je toto dobrá volba?

  Ale moje zvědavost, i když tlumená potřebou spánku, je neutišitelná. Než si to plně uvědomuji, dav mě obemkne až se nemůžu pohybovat jiným směrem než dopředu. Cítím strach, jak mi postupně dochází, že teď už na výběr nemám. Ohlížím se za sebe, ale nikde není mezera. Všechna ta těla se na mě tlačí. Nemůžu dýchat.

 Je pozdě, ozve se mi v hlavě podvědomý hlas. Nepatří mi. Křičí na mě, že to nezvládnu, ale potom je tam ten hlas, který bojuje proti němu- ten je můj.

 Je tu moc lidí..., říká první hlas.

 Ale co když se odtud dostanu někam jinam? Každá cesta někam vede. Tahle musí taky! Povzbuzuje mě druhý hlas.

 To nezvládneš, vždyť jak dlouho už tu jdeš? Nemá to cenu, zahoď to.

 Ale co když...?

 NE! Pod křikem toho hlasu v mé mysli se chytám za hlavu. Lidé do mě strkají a nevšímají si mě. Hlas ještě přitvrzuje, říká mi vše, co jsem udělala špatně, co jsem nezvládla a postupně mě donutí jít až na zem.

 Lidé jsou zlí. Nikdo ti nepomůže. Vždyť, podívej, nikoho ani nezajímáš! A když se z posledních sil rozhlédnu kolem sebe, vidím, že hlas má pravdu. Všichni o mě tak trochu zakopávají.

 Já mám vždy pravdu...,ozývá se naposledy a jako lusknutím prstů se mi zatmí před očima. 

•●•●•●•●•●•●•●•●•●•

P.S.: Budeme předstírat, že "druhý hlas" není hlas většiny z nás, když se cítíme na nic.
Nestojí to za nic. Běžte si užívat život.

Ella