Následující ráno jsem si začala balit. Do Londýna trvala cesta 2 hodiny autem, ale vlakem, kterým jsme jeli trvala 3 hodiny.
Cesta probíhala zvláštním způsobem. Jenom za 1. hodinu okolo nás prošel asi 20 krát kluk v obleku a pokaždy se ptal, kam jedeme. Měl hnědé vlasy po ramena a byl vysoký. Slečna Batoanová říkala, že když se někdo pomátne, neměl by pobíhat ve vlaku v obleku, ale měl by být v blázinci a v červeném, aby byl poznat.
Nastalo poledne a my jsme se šli podívat do jídelního vagonu, co nám přichystaly k jídlu. Byly tam krevety, těstoviny, saláty, řízky a spousta dalších jídel, nad kterými tekly sliny.
,, Omluvte mě, řekla slečna Batoanová, a nechala mě o samotě a panem Gregoriem.
,, Kolik ti vlastně je ?", zeptal ze mě pan Gregorio, aby nenastalo to trapné ticho.
,,Za necelý měsíc mi bude 14 ", zdvořile jsem mu odpověděla.
,,To už bude 6 let co tvoji rodiče zmizeli viď ", snažil se navodit téma o mých rodičích.
,,Ano, ale říkala jsem, že se o svých rodičích nechci s nikým bavit", odpověděla jsem a odešla od stolu.
Původně jsem chtěla jít do svého kupé, ale pak mě něco zaujalo dva vagony před tím naším. Přišlo mi jako by tam mňoukala kočka a štěkal pes. Vím, že zvířata do vlaku nesmí, a proto mě to zaujalo.
Vstoupila jsem do kupé a viděla jsem šedou myšku, která běhala po sedadle. Najednou se proměnila se toho kluka, který se nás několikrát ptal kam jedeme.
,,Neumíš klepat ?", obořil se na mě.
,,Omlouvám se", zdvořile jsem se omluvila a trochu se zastyděla.
,,Ty jedeš do Londýna, viď", zeptal se, a na tváři mu vyskočil přívětivý úsměv.
,, Ano", odpověděla jsem.
