Už je to spoustu let, co jsme se viděli naposledy. Co padlo moje rozhodnutí a já tě ztratila úplně.
Vím, že jsem odešla bez vysvětlení, ale věř nebo ne, lituji každého rozhodnutí, které jsem udělala.
Oba jsme se posunuli dál. Ty máš nádhernou ženu, se kterou si šťastný. Doufám.
Já zase nosím na prstě zásnubní prsten.
Ale neuplyne-li den, kdy bych, jen na minutu, nepomyslela na tebe.
Psal se rok 2018, vzpomínáš? Naše první setkání/nesetkání, kdy ty si viděl mě, ale já tebe ne. První zpráva od tebe, která nedopadla moc dobře.
Ale hlavně, naše první setkání, po kterém jsem zjistila, jak úžasný člověk jsi.
Naše dlouhé psaní si do nocí, poslední den v roce, který jsme strávili spolu. Tehdy si přijel s čokoládou, abych nebyla sama.
Všechno to bylo neuvěřitelně dokonalé a ty jsi pomalu, ale jistě začal pronikat do mého srdce.
Ale jeden problém tu byl. Problém v tom, že já nebyla sama. Byl to vztah plný lží a ignorance, ale tehdy moje sedmnáctileté já mu nechtělo "ublížit". I když on ubližovat mě..
Strávili jsem spolu 2 měsíce plný akcí, na které jsem pracovně jezdili, ale i pár chvil, kdy ti nedělalo problém za mnou přijet.
Dodnes si pamatuju tvoji poslední návštěvu. Jak jsme seděli před domem v autě. Mohli jsme si povídat hodiny.
Seděli jsme večer vedle sebe a jen si povídali. Dodnes si pamatuju ten okamžik. Kdy ses pomalu nahýbal ke mě, aby si mě mohl políbit, aspoň to tak působilo.
Ale já se čím dal tím víc odtahovala, a pak radši utekla.
Vím, že mi asi nebudeš věřit, ale tak strašně moc jsem to chtěla. Ani nevíš jak. Ale bylo tu to odporné ale.
Nejhorší pro mě bylo, že jsem tě milovala.
Od toho okamžiku se všechno začalo kazit. Až nakonec jsme přerušili kontakt úplně.
Už jsme každého jen vzpomínka.
Možná by tě po těch letech zajímalo proč.
Vždycky si říkal, jak je rodina nadevše. Vždy na prvním místě. A o to jde.
I když jsem si tím zlomila srdce, věděla jsem, že my dva nemáme společnou budoucnost. Od mé rodiny by tě čekalo jen zavržení. A to jsem nemohla dopustit. Aby ti to ublížilo.
I když jsou to už 4 roky, tak není den, kdy bych na tebe nemyslela a nevzpomínala na naše hezké chvilky, nebo nepročítala naši konverzaci, do které už nemůžu napsat ani písmeno, ale chápu tě, Denny.
Na závěr, co by ti řeklo moje jednadvacetiletá já? Ze srdce ti přeji jen to nejlepší v životě. Ať si jen šťastný.
A i když oba máme šťastné vztahy, tak moje city k tobě nikdy nepoleví. Připadám si, jako v knize Romeo a Julie. Láska, které nebylo přáno.
Prý takovou lásku potkáš jen jednou v životě. A nikdy na ni nezapomeneš . A ani tvoje city ne.
Miluju tě.
Stále a napořád.
Sbohem
ČTEŠ
Between the lines
RomanceČteme pouze viditelné řádky.. Jen ty řádky, které jsou jasně viditelné.. Ale už nikdo nečte vzkazy, které nám autor nechá mezi řádky.. A právě tady se nachází nejvíce bolesti, kterou se nám autor snaží říct.. Všechny city jsou zde obsaženy, ale j...
