Destiny's child |slovak hockey players|

1.

Pohled Týny:
"Aneto dělej do píči! Čeká se zase jenom na tebe!" Zakřičela jsem do útrob teď už našeho prázdného domu. "No tak!" Ozval se za mnou najednou táta, který přišel z venku. "No co, nemůžu za to, že jí to trvá" odpověděla jsem a v tom už jsem svoji sestřičku viděla běžet po schodech dolů. "Už jsem tady, co vyšiluješ hysterko" řekla jednoduše a jen mě obešla s cílem vydat se do auta. Když jsme se rozjeli směr Slovensko, tak jsem otevřela instagram a do hledáčku jsem zadala Zvolen. Tudíž název města, do kterého jsme měli namířeno. Pokukovala jsem po klucích, které tam mají. Pár jsem jich našla a nebyli k zahození. Tak jsem zvědavá, co tam na nás čeká.
Cesta byla dlouhá a já usnula. Probudil mě až mámy hlas s tím, že jsme na místě. Proto jsem otevřela oči a začala jsem se hrabat z auta ven. Před námi stál náš nový dům. "Vítejte doma" prohlásil táta a já jsem se vydala dovnitř. Any mi byla v patách, protože moc dobře věděla, že začne válka o to, která bude mít lepší pokoj. "Nemusíte spěchat, pokoje už máte rozdělené!!" Křičela za námi máma. My si ale nedaly říct a potom, co jsme se málem přizabily na schodech jsme se konečně dostaly do horního patra. Otevřely jsme snad všechny dveře a já měla pokoj na konci chodby, takže to byly až ty poslední. Bylo už pozdě večer a nás zítra čeká první den v nové škole. Takže jsme si něco málo vybalily a šly jsme spát.
Týna: dobrou noc miláčku, vyspinkej se do růžova, ju?
Odeslala jsem zprávu pro Anetu a během minuty mi přišla odpověď
Aneta: neboj miláčku, bacha na kruhy pod očima ať se tě ty tvý kluci neleknou, ju?
S tím jsem telefon píchla na nabíječky a šla spát.

Ráno
Rodiče nás dovezli ke škole, abychom první den nebloudily a my se hned vydaly do ředitelny.
"Počkej! Pravou nohou" řekla Any těsně předtím, než jsme překročily práh. Našly jsme ředitelnu a já se zhluboka nadechla. "Já klepu, ty mluvíš" řekla jsem a má sestra se jen zasmála.
"Dobrý den, jsme tu nové a bylo nám řečeno, že nás dovedete do třídy" spustila hned, jak jsme otevřely dveře. "Dobrý deň, už sme vás čakali"
Ředitelka nás vedla na druhou stranu školy, až se u jedné z tříd zastavila. Podle nápisu na dveřích 2.D jsem poznala, že jde o tu naší.
Otevřela dveře a když jsme vešly, tak všechny pohledy hned spočinuly na nás. "Vediem vám nové študentky" oznámila ředitelka naší asi třídní a s tím odešla. "Tak ja vás tu vítam dámy, Kučerovi, že?" Ujistila se a my jen kývly na souhlas. "Tak vás poprosím, aby ste si sadli kdekoľvek, kde je voľno. A Klárko prosím ukáž dievčatám školu a povedz im, ako to tu chodí" obrátila se na blondýnku na druhé straně třídy.

Pohled Any:
Když zazvonilo na přestávku, tak se k naší lavici vydala ta holka. Klára říkala? "Ak chcete môžem vám ukázať školu, aby ste vedeli čomu a hlavne komu sa vyhýbať" řekla když k nám došla a usmála se. "To bys byla hodná" odpověděla Týna za nás obě a my se tedy vydaly na chodbu. Během toho, co jsme procházely školu a pomalu zjišťovaly, kde co je, tak jsme si povídaly. Dozvěděly jsme se, že jelikož škola není moc velká, tak tu každý o všech všechno ví a nic se tu dlouho neudrží v tajnosti. Najednou jsme se zastavily u jedné ze tříd. Byly otevřené dveře a tak jsem se podívala dovnitř. "Toto je druhá polovica našej triedy, chalani. Veľa hodín s nimi nemáme, ale nejaké predsa len áno, bohužiaľ" řekla a nezněla moc vesele. "Jakto? O co jde?" Zeptala jsem se jí
"Hokejisti. Väčšina z nich sa nevie správať a myslí si, že im to tu patrí. Tento Juraj, je to ich akýsi pomyselný leader. V závese jeho kumpáni Šimon a Filip" řekla a při vyslovení Šimonova jména se zamračila. "Ale tak jsou jen 3, to nemůže být tak hrozné" přidala se do konverzace i Kiki.
"Práve, že nie sú. Blondiak stojaci pri okne si hovorí Syky, ale volá sa Adam. Má dievča, ale aj napriek tomu sa vyspal s polovicou školy. Ten vedľa neho si hovorí Dali. Je to síce tiež idiot, ale zo všetkých asi najnormálnejší" čím víc jsem se o nich dozvídala, tím víc se mi to přestávalo líbit. Za to Kiki byla jako v sedmém nebi.
"Jsou hezký, to mi stačí" protestovala Týna. "Rob ako myslíš, ale na tom ich zozname byť nechceš" pokračovala Klára.
"Jaký seznam? A kdo je támhleten?" Zajímala jsem se. "Majú v kabíne vyvesený zoznam dievčat zo školy, s ktorými sa vyspali" řekla a já byla v šoku. "A to je Adam Barcík. Veľmi toho o ňom neviem, pretože sa veľmi neukazuje" Chtěla ještě něco dodat, ale náš výhled zastínil kluk, který právě vylezl ze třídy.
"No čauko, ste tu nové? Pozerám, že ste veľmi zaujaté pohľadom na nás" řekl a díval se přitom na mě. Propaloval mě pohledem a já měla pocit, že to už dlouho nevydržím a po první větě mu jednu vlepím.
"Na vás? Ne, jen jsme pozorovali jak vaše debilita kvete. A promiň? Přeslechla jsem jméno" Použila jsem co nejvíc arogantní tón, který šel.
"Adam Žlnka. A ty si?" Zeptal se a jeho úšklebek mu stále seděl na tváři a vypadalo to, že toho jen tak nenechá. "No víš, říkají mi různě" řekla jsem jen a dala se na odchod. V momentě se vedle mě objevily holky. "A to jako bylo co?" Zeptala jsem se a můj pohled směřoval ke Kláře. "To bol Adam, tiež hokejista, čudujem sa, že si nepodľahla tým očiam ako každá." odpověděla na rovinu.
"To snad není pravda, jsem tu první den a už teď mi tak hrozně vadí"
"Ale neboj sa bude to eště horšie. O týždeň má nastúpiť další" po těchto slovech jsme se ocitly zpět ve třídě a já měla pocit, že víc už vědět nechci. A to nás s nimi dneska odpoledne čekají tři hodiny.