Destiny's child |slovak hockey players|

2.

Pohled Any:
Přišla část dne, které jsem se bála nejvíc. Hodiny s klukama. Jak jsem pochopila, tak na spojené hodiny máme jiný zasedací pořádek. Sedla jsem si tedy do třetí lavice, kde bylo volno a doufala, že nebudu sedět třeba s tím Adamem nebo jak se jmenuje.
Nakonec si vedle mě sedl sice Adam, ale tentokrát Barcík myslím. Otočila jsem se dozadu na Týnu a ta po zjištění, že sedí vedle Juraje vypadala docela spokojeně. Aspoň někdo.
"Ehm, ja som Adam. A ty?" Představil se a zároveň se rovnou zeptal na mé jméno. "Já vím, já jsem Aneta. Těší mě" opověděla jsem mu a to už do třídy přicházela učitelka na účetnictví. Celou hodinu jsem v zádech cítila Žlnkův pohled. Proto jsem vzala do ruky telefon a měla v plánu mu napsat, co má za problém. Jenže jsem neměla jeho instagram, nic. Tak jsem drkla do Adama sedícího vedle mě a kontakt na pana dokonalého jsem měla ve vteřině. Bohužel jsem zprávu nestihla ani odeslat a už zvonilo na přestávku. Všichni se začali balit, protože nás čekal dvou hodinový tělocvik. Z toho budu mít brzo noční můry. Když jsem vycházela ven ze třídy dohnala mě Kiki a hned se vyptávala, jaký Adam je. "To spíš ty mi řekni co Juraj. Celou hodinu vás učitelka napomínala" zasmála jsem se a podpíchla jsem ji. "Zdá se být fajn, ale když vím, jakou má pověst?" řekla a vypadala zklamaně. Chápala jsem ji, ale možná by nemusela dávat na to, co slyšela od ostatních. Taky ale nechci, aby jí ublížil. Došli jsme až před tělocvičnu a čekali jsme až dojde učitel. Když jsme se konečně dostali dovnitř a já s Týnou jsme našly šatnu, tak jsme si věci položily do rohu a začaly jsme se převlíkat. K našemu neštěstí jsme došly poslední a všichni po nás koukali. Týna si šla povídat s Jurajem a já zůstala sama. No najednou mě někdo plácl po prdeli. Já věděla, že legíny nejsou dobrý nápad. V mžiku jsem se otočila a viděla jsem Žlnku. "Co máš za problém? Mohl by ses přestat chovat jako totální kretén? Nejsem na to zvědavá" řekla jsem mu a v tom došel i učitel.
"Skôr ty by si nemusela byť taká netykavka" odpověděl a opět nahodil ten jeho úšklebek. Bylo mi z něj špatně. "Všetko v poriadku Anet?" došel za mnou Barcík. Já jen kývla a spolu jsme se vydali pryč. Měli jsme udělat dvojice a rozcvičit se na volejbal. Kupodivu nám to docela šlo a proto náš tým potom taky vyhrál.
"Vieš rozmýšlal som či by si nechcela prísť na môj tréning" udělal zamyšlený výraz a já ho po něm zopakovala. "Víš, já na hokej moc nejsem" odpověděla jsem po pravdě. "Aspoň raz by si mohla" zkoušel to znovu.
"Rozmyslím se, v kolik?" Zeptala jsem se a s odpovědí, že to je v 6 jsem se vydala do šatny se převléct.
Týna na mě hned vybalila, že jde Jurajovi na trénink a mě došlo, jak to tu s balením holek chodí. Proto mě chuť tam chodit přešla. "Co je?" Zeptala se mě.
"No Adam mě taky pozval, tak mi začíná docházet, jak to tu chodí" když viděla, že se moc netvářím, tak mě začala přemlouvat. No mně po chvíli došlo, že samotnou jí nemůžu nechat a tak jsem souhlasila.

Pohled Kiki:
Co jsme došly domu ze školy, tak se toho moc nestalo. Už se blížil čas, kdy budeme muset vyrazit na stadion a proto jsem se vydala k Anet do pokoje.
"Připravená?" Zeptala jsem se jí a ona jen kývla, vzala kabelku a vydala se dolu. V obýváku seděli rodiče a já měla v plánu se táty zeptat, jak se tam dostat, protože jsem neměla nejmenší tušení.
"Tati? Jak se dostaneme na stadion?" Jeho podezřívavý pohled se mi vůbec nelíbil. "Co chcete ve čtvrtek večer dělat na stadionu?" Zeptal se pro změnu on. "Spolužáci nás pozvali na jejich trénink" vložila se do toho i Any. "Jo tak, no autobus by vás měl dovézt až tam. V kuchyni na lince jsou peníze tak si je vemte a hlavně opatrně" řekl a my mu poděkovaly, když jsme se obuly, tak jsme se vydaly směr zastávka. Po náročné cestě narvaným autobusem jsme vystoupily u stadionu a měly jsme namířeno dovnitř. Any se vydala na tribuny a já šla ještě za Jurajem než začnou.

Pohled Anet:
Hypnotizovala jsem ledovou plochu před sebou, když mi přišla zpráva od Adama.
A: prišla si
Já: jsem tu kvůli ségře, zas si tolik nefandi
Odepsala jsem a telefon jsem zase uklidila do kapsy.
Všichni se objevili na ledě a vedle mě si sedla konečně i Kiki. Já s mým špatným zrakem jsem sotva poznala, kdo je kdo. Ale když jsem pod číslem 9 poznala Žlnku hned jsem měla chuť odejít. Moje modlitby, aby si mě nevšiml bohužel nebyly vyslyšeny. Snažila jsem se ho nevnímat a dařilo se mi to. Zaujal mě totiž chlapec pod číslem 15, Dvorský. Jako jediný z nich se mi opravdu líbil a proto mě svým způsobem mrzelo, že je to debil. Sice se o něm říká, že není úplně stejný jako ostatní, ale pořád bych měla strach. Nechci skončit na tom jejich seznamu. A v tu chvíli mě něco napadlo. Řekla jsem Týně, že jdu na záchod, ale místo toho jsem se vydala hledat šatnu. Když jsem ji konečně našla, tak jsem otevřela dveře a první co, tak mě do nosu praštil odpornej smrad. Ale to se dalo čekat. Prošla jsem ji a trvalo mi sotva minutu ten seznam najít. Měli ho vyvěšený na zdi. Dívala jsem se na něj a dělalo se mi špatně. Tolik jmen. Jediný Dalibor tam měl prázdno. Adam Barcík jako můj jediný dosavadní kamarád tam měl sotva dvě jména. Za to třeba Juraj? Měl jich tam aspoň třicet. U Šimona mě zaujalo Klářino jméno. Proto ten výraz, když o něm mluvila. Seznam jsem si vyfotila se záměrem ukázat ho Kiki. Už jsem měla v plánu odejít, ale zaujalo mě na seznamu jméno, které jsem neznala. Samuel Kňažko. Neřešila jsem to a otočila jsem se k odchodu.
Jenže to bych nebyla já, abych měla štěstí. Otevřely se dveře a v nich stál Dalibor. "Čo ty tu robíš?" zeptal se mě a u toho se usmíval. "Mohla bych se ptát na to samé, máš být na ledě. A slídím tu, co bych mohla dělat?" Odpověděla jsem mu jednoduše a odešla jsem.