Destiny's child |slovak hockey players|

3.

Pohled Kiki:
"Kde jsi byla tak dlouho?" Vychrlila jsem ze sebe, když se Any vrátila. "Něco ti ukážu" řekla a tahala z kapsy telefon. Když to něco našla, tak otočila displej směrem ke mně. Když jsem si fotku pořádně prohlédla, tak jsem se nestačila divit. Nevěděla jsem, kam se dřív dívat, jestli číst nebo začít ta jména počítat. Klára nelhala, opravdu měli seznam.
"Víš, Kiki, já ti nemůžu kecat do toho, s kým se smíš a nesmíš bavit, ale podívej se" řekla Any, když jsem byla podezřele dlouho ticho. "Já vím, já vím. Ale i přes tohle bych ho ráda poznala a udělala si obrázek sama" odpověděla jsem jí a svou pozornost opět přesměrovala před sebe a moje oči automaticky vyhledaly chlapce, který nosil dres s číslem 20. Honilo se mi toho teď v hlavě spoustu, ale úspěšně jsem to zahnala. Přesto jsem se ale rozhodla, ho s tím konfrontovat
"Zdá se mi to, nebo se Dvorský pořád rozhlíží jen proto, aby se ujistil, že tu pořád jsi?" Zeptala jsem se Any a ta svou pozornost věnovala jen svým rukám, které měla položené v klíně. "No, já se s ním v té šatně potkala a mám pocit, že ho odněkud znám. Jen nevím odkud." Byla upřímná a viděla jsem na ní, že jí to sžírá. Jak ji znám, nedá si pokoj, dokud nezjistí, kde se s ním viděla.
Když trénink skončil, tak jsem Anet poprosila, jestli mi tu fotku dropne a ona tak udělala. Měla jsem vše potřebné, tak jsem se vydala za Jurajem a hodlala jsem mu to vpálit. Any řekla, že na mě počká před stadionem a proto jsem se nechtěla nějak extra zdržovat. Čekala jsem před šatnou, když v tom vyšel Dalibor. Jen se na mě podíval a vydal se ven. Přes prosklené dveře jsem viděla, že se zastavil u Anet a cosi si vykládali. Z mého přemýšlení mě ale vytrhl Juraj, který právě otevřel dveře. "Potrebuješ niečo?" Zeptal se mě a já už teď měla jeho pohrdavého tónu plné zuby. "Ano, potřebuju. Koukám, že to, co se o tobě povídá je pravda. Jen jsem chtěla, abys věděl, že odmítám být další. Nevím, co sis myslel" řekla jsem a odešla jsem. Ještě jsem za sebou slyšela hlasy jeho spoluhráčů říkající něco jako "Juraj Slafkovský bol prvýkrát odmietnutý"
Přišla jsem za Daliborem a Any, kteří si stále povídali a vyrušila jsem je až já bouchnutím dveří. Oba se prudce otočili a rozloučili se se slovy, že to vyřeší zítra. Tak tohle mi bude holčička ještě muset vysvětlit.

Pohled Any:
Čekala jsem na Týnu, která šla za Jurajem, když v tom ze dveří vylezl Dalibor. Ať jsem se sebevíc snažila být neviditelná, tak se mi to nepovedlo.
"Urobíme to takto. Ja nikomu nepoviem, že si sliedila a ty so mnou za to zajtra pôjdeš von" oznámil mi a zněl víc než sebevědomě.
"Tak to ne! Jen ať všichni ví, že měl někdo konečně odvahu odhalit pravdu a potvrdit to, co se o vás říká" snažila jsem se odpovědět co nejsebevědoměji.
"Jako by nestačilo, že se snažím přijít na to, kde jsem tě už mohla vidět. Prostě mi to nedá spát" dodala jsem ještě. "Tiež mám ten divný pocit, že ťa poznám. O to väčší dôvod so mnou zajtra ísť. Zoznam si videla, tak musíš vedieť, že nie som ako oni" oznámil mi a opravdu mě přesvědčil, abych s ním šla. No co! Líbil se mi. V tom se rozrazily dveře a v nich stála Kiki. Proto jsem mu se slovy "tak zítra" vrazila do ruky svoje telefonní číslo, čapla jsem Kiki za ruku a táhla jsem ji pryč.
Druhý den ráno jsme se s Kiki vydaly do školy a hned první hodinu jsme měly s klukama. Proto jsme se už po příchodu do třídy musely rozdělit. Sedla jsem si na své místo, kde už seděl Adam.
"Nejako neskoro" rýpl si a já ho spálila pohledem. Nemůžu za to, neznáme to tu, tak nám to trošku trvalo. "To víš, na hvězdy se musí čekat" řekla jsem mu a potom jsem už jen poslouchala nudný výklad učitelky. Když začala přestávka všichni se přesunuli k naší lavici. "Vy dvaja! Ideme dnes po škole von a vy idete tiež!" Řekl Juraj a můj pohled se střetl s tím Týny. Ta jen mykla rameny a usmála se. Zároveň jsem se očima snažila najít Dalibora.
"Viem byť aj vtipný a navyše si myslím, že sme začali zle" vložil se do toho Žlnka a s těmito slovy ke mně natáhl ruku. "Adam, těší ma" pokračoval a proto jsem k němu taky natáhla ruku. "Any" řekla jsem a s jejich odpoledním plánem jsem tedy souhlasila. Stejně jsem měla jít s Daliborem, tak aspoň půjdeme všichni. Stejně bych neměla při pátku co dělat. Když přišla učitelka, tak hned začala s tím, že následující dva měsíce budeme v hodinách pracovat na projektu, který budeme mít ve dvojicích. Já s Adamem jsme si hned plácli a byli jsme rádi, že budeme spolu. Nebo jsme si to aspoň mysleli. "Rozdelila som si vás sama a preto budete mať na moje hodiny aj nový zasadací poriadok" řekla a moje naděje, že budu s někým normálním byly ty tam.
Zmateně jsem se rozhlédla po třídě a nebyla jsem jediná. Začala číst jména a všichni si podle toho přesedali. Tak moc jsem přemýšlela s kým by mě mohla dát až mě vytrhla z přemýšlení tím, že vyvolala moje jméno.
"Aneta, ty budeš s Adamom Žlnkom, preto ťa poprosím, aby si si tam sadla" no skvěle. Vzala jsem si své věci a vydala jsem se přes celou třídu sednout si za ním. Ještě jsem se podívala na Adama dopředu a viděla jsem, že mi ukazuje gesto simbolizující, že mi drží palce. Týna skončila se Sykym, tak si říkám, že jsem na tom ještě dobře.