STEREK ONESHOTS ✓

full moon

ano, přesouvám one-shot povídky do jedné knížky, aby byly hezky pohromadě a vy neměli v knihovně zbytečně moc knížek (není zač xd)
přeji příjemné čtení <3

Páteční noc. Úplněk. Předevčírem jsem se vrátil, po sedmi letech, zpět do Beacon Hills. Celou dobu jsem aktivně pracoval u FBI. Po smrti mého otce jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky, z Los Angeles, do mého rodného městečka. Hned z několika důvodů. Zaprvé, na pohřeb mého táty, zadruhé, dal jsem u FBI výpověď a nechtěl jsem být v LA, protože jsem tam stejně nebyl šťastný. A zatřetí, i když jsem si to nechtěl přiznat, tak i kvůli jednomu muži, na kterého jsem nemohl, celých těch několik let, přestat myslet. Možná kvůli tomu, jsem si asi zatím nenašel žádnou spřízněnou duši. Asi víte, o kom se bavíme. Správně, muž se jménem Derek Samuel Hale.

Ve svém rodném domě jsem byl jako myška, nerosvěcel jsem světla, aby mě nikdo neviděl, úplně jsem nechtěl, aby někdo věděl, že jsem se vrátil. Ještě ne. Nikomu jsem to neřekl, ani Scottovi, potřeboval jsem si utřídit myšlenky, co vlastně chci.

Občas jsem se, ještě v LA, vykrádal v noci ven, abych mohl pozorovat noční oblohu, která mě vždycky hrozně fascinovala. Dnes jsem právě měl hroznou chuť jít ven a pozorovat hvězdy, jenže na druhou stranu jsem nemohl. Co kdyby mě někdo viděl? Co bych řekl? Že jsem jen přelud? I přes tyto otázky, které si pokládalo mé zbabělé podvědomí, jsem bezmyšlenkovitě vstal, došel ke hlavním dveřím a obul si boty, abych se mohl pohodlně procházet venku. Tiše, ale rychle, jsem se proplížil kolem domu do nedalekého lesíka, kam jsme se Scottem šli hledat tělo mrtvé dívky, Laury Haleové, které našli dva běžci. Až teď jsem si uvědomil, co by, proboha, dělali v NOCI dva BĚŽCI v LESE? Nemůžu uvěřit, že jsem na to přišel až-...

Mé myšlenky přerušilo nedaleké zavytí. Trhl jsem sebou. Vlkodlaka jsem tu teď zrovna nepotřeboval. Povzdechl jsem si, ale ihned jsem zmlkl, když jsem si uvědomil, že by mě onen vlkodlak mohl slyšet. Což bylo poněkud zbytečné, když už mě musel dávno zavětřit. Můj mozek dneska moc nefungoval. Další zavytí se ozvalo o dost blíže a tak jsem rychle konal. Věděl jsem, že to může být jedině smečka mých přátel ze střední (+Derek a Peter), ale i tak jsem je vidět nechtěl. Schoval jsem se za nedaleký hustý keř, a snažil se soustředit na to, abych zamaskoval svůj pach. Sice jsem to v životě nedělal, ale za zkoušku nic nedám. Místo třetího zavytí se ozvalo tiché zavrčení. Věděl jsem, že je několik pár metrů ode mě, ale neměl jsem odvahu se pohnout, či dýchat. Radši jsem se více soustředil na zakrytí svého pachu. Necítíš mě. Necítíš mě. Nejsem tady. Tyto věty jsem se snažil opakovat stále dokola a vypadalo to, že to zabíralo. Vlkodlak se asi ani nepohnul, protože jsem neslyšel bližší vrčení, či vytí. Neviděl jsem na něj, takže jsem ani nevěděl, s kým mám tu čest. Možná, že kdybych věděl, kdo to je, neschovával bych se, ale rovnou vylezl, abych se ušetřil toho ztrapnění, které mělo za pár okamžiků nastat.

„Ještě ses nenaučil, že tě vlci cítí na několik stovek, ne-li tisíců, metrů?" řekl pobaveně hlas, který jsem neslyšel několik dlouhých let. Ohromně mi ten hlas chyběl, stejně jako jeho majitel.

Několik minut jsem tam dál seděl, než jsem si uvědomil, že takhle jen prohlubuji tu trapnost, která už tak byla dost ponižující. Neochotně jsem vstal a oprášil se od jehličí. Poté jsem přesměroval svůj pohled na černovlasého muže, který stál přede mnou, poněkud... nahý. Snažil jsem se nedívat na to, co by měl Derek obvykle skrývat v kalhotách, a raději se díval do jeho zelenkavých očí. „Nechceš mi odpovědět?" promluvil znovu Derek bez jakéhokoliv úsměvu, což mě jen více znepokojilo, tudíž jsem přesměroval svůj pohled na špičky svých bot. Dál jsem mlčel, až to Derek nevydržel a povzdechl si. „Nečekal jsem, že tě ještě někdy vůbec uvidím. Nezdálo se, že by ses chtěl vrátit, nebo s námi udržovat kontakt. Nebo zůstat přítelem!" štekl po mě, až jsem sebou trhl. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnuly slzy. Proč mi to dělal? Sám odešel a nechal nás tu samotné, a teď mi to on bude vyčítat hned, jak se po několika letech vidíme. To by mu šlo. „Neměl jsem úplně čas na nadpřirozeno, snažil jsem se si srovnat vlastní život a sžít se se svými vlastními problémy," zašeptal jsem. Nevěděl jsem, proč jsem mu prozradil jeden z hlavních důvodů, proč jsem odešel, a který vlastně nikdo nevěděl.