Dokud jsem byla na Zemi, nemohla jsem si přát lepší život. Byla jsem jedináček, ale ne osamělá. Měla jsem milující a chápavou matku s níž mě spojovala třeba láska ke knihám a hudbě.
To bylo před tím než jsem se stala princeznou. Ne tou v krásných...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
•
Salt »Tears are running dry«
† • • •
Ve třídě bylo hrobové ticho. Nebylo slyšet nic než tikání hodin a škrábání tužek o papír. Dopsala jsem poslední příklad závěrečné písemky. Úlevně jsem vydechla a pohodlně se opřela o židli. Bohužel, špatná známka ze závěrky nebyla mým nejhorším problémem. Pozice, v níž jsem se ocitla, mě pořád nutila přemýšlet, jak přežiju v jiném světě s nestvůrnými stvořeními.
Měla jsem plány. Složila jsem přijímací zkoušky na ekonomku a po prázdninách jsem měla nastoupit. Chtěla jsem si najít kluka, napsat knihu nebo nakreslit mangu. Pořídit si kočku nebo hada. Místo toho jsem deprimovaná přemýšlela, jakým debilním způsobem umřu.
Nechtěla jsem Aneas vyčítat, že mi nic neřekla dřív. Ona sama musela projít peklem a teď jím prochází znovu, když má poslat svou dceru na smrt. I tak jsem se cítila dost ublíženě.
Povzdechla jsem si. Odevzdala jsem písemku a odešla na chodbu za spolužáky, kteří měli taktéž splněno. Stáli v malých skupinkách a vyměňovali si dojmy a teoretické odpovědi z testu. Mezi nimi byla i Silvestra. Nechápala jsem, jak se jí podařilo tak rychle začlenit mezi ostatní, nebo vůbec napsat tu písemku, když se tady na zemi objevila před třemi měsíci. Nejspíš nějaké kouzlo strážců.
,,Myslíš, že dostaneš jedničku?" zeptal se kdosi za mnou.
Chytla jsem menší infarkt z leknutí. Myšlenkami jsem byla jinde a tak jsem nezaregistrovala, že se ke mně přidal Jeffery. Patřil mezi těch pár kamarádů, co jsem měla a příští rok měl jít, jako jediný, na stejnou střední jako já.
Nasadila jsem naoko naštvaný-ublížený výraz. ,,Ty si o mě dovoluješ pochybovat?"
,,Samozřemně že ne," zasmál se a pocuchal mi vlasy. Někdy to bylo otravné, jindy mi to přišlo jako roztomilé přátelské gesto.
,,Ale ale." Odkudsi za mnou se vynořila Silvestra. S Jeffreyem si ťukla pěstí a mně položila ruku na rameno. ,,Jey, nechtěl bys někdy k nám?" zaptala se zničeho nic.
,,To, že jsme teď jako sestřenice neznamená, že k nám můžeš pozvat koho chceš," zasyčela jsem na ni tak, aby to Jeffrey neslyšel. Já sama jsem nikdy neměla odvahu se ho zeptat, jestli by nepřišel na návštěvu, ale hlavně mě užíral fakt, že se Silvestra tak rychle sblížila s mým nejlepším kamarádem.
,,Mám vzít tu novou verzi MDH?" zeptal se Jey. ,,Budeš chtít hrát taky Agi?"
S úsměvem jsem přikývla. Znala jsem tu videohru, ale nikdy jsem ji nezkoušela.
Chtěla jsem jí něco odseknout, ale najednou se mi prudce zatočila hlava. Zakolísala jsem a ve snaze nespadnout jsem se zachytil Silvestry.
Netušila jsem co se děje. Vidění se mi rozdvojilo a všechno kolem zešedlo do černobílé. Měla jsem pocit, že se se mnou svět točí a chvílemi jako bych se na vteřinu teloportovala, ale vrátila se dřív, než jsem se stačila rozhlédnout.
Celý podivný záchvat odešel stejně náhle, jako přišel. Párkrát jsem zamrkala, abych se zahnala mžitky a zaostřila do reality.
,,Vpohodě, Agi?" zeptal se starostí v hlase Jey. Silvestra mě chytila za paži a pomalu mě dovedla k jedné z laviče u kraje chodby.
,,Všem řekni, že se ti jen zatočila hlava z toho horka. O tom, co jsi v Bráně viděla, nikomu ani muk," zašeptala Silver a podala mi láhev s vodou. ,,Už nemáme ani tři dny," zabručela si pro sebe, ale já to přesto slyšela.
Po týlu mi stekl ledový plot. Nervózně jsem polka malý doušek vody. Na víc jsem se nezmohla. Hrdlo mi stáhl strach a já měla pocit, že mě každou chvíli uškrtí.
Chodbou se ozvalo zvonění. Ve třídě jsem si sbalila batoh a se Silvestrou v patách jsem mířila k východu, když nás zastavil Jeffrey.
,,Vážně je ti dobře?" zeptal se znovu. ,,Nemám tě doprovodit?"
,,Hey, já jsem tu taky víš," hlásila se hned o pozornost Silver, ale Jey ji protentokrát ignoroval.
,,Můžu jet až k tobě."
,,Ne, to nebude potřeba," odstrčila jej Sil a mě táhla za sebou. Jakmile se jednalo o její povinnosti Strážce, nebrala ohledy na nic a na nikoho.
Po cestě jsme nenarazily na žádné komplikace, přesto jsem viděla, jak moc je Silver nervózní. Neustálé si hrála s řetězem u pasu, připravená jej kdykoliv proměnit ve zbraň. Já, vedle ní, jsem se naopak stěží vlekla. Moje končetiny byly jako z olova. Vlastní tělo jakoby mi ani nepatřilo. Jediné, co mě drželo při jakémsi vědomí, byla Silvestra, která mě vytrvale táhla za sebou.
Konečně jsme byly doma. Odemkla jsem všechny zámky a s posledním zbytkem energie a Sivestřinou pomocí jsem se vyšplhala po schodech.
Nebyla jsem ještě ani ve svém pokoji, když přišla další vlna nevolnosti a bolesti hlavy. Nebyla jsem schopná udržet se o nic déle. Dovolila jsem si zavřít oči. I kdyby jen na chvíli si odpočinout od světa.
***
Probudila jsem se do potemnělého pokoje. Záclony byly zatažené a všude kolem hrobové ticho. Podle hodin nebylo ani šest ráno, ale byla jsem dost odpočatá, abych vstala.
Vymotala jsem se z deky, abych málem stoupla na Silvestru, která klidně spala na matraci hned vedle mojí postele. Udělala jsem delší krok, ale ztratila jsem rovnováhu. „Doháje.”
,,Tobě taky dobré ráno," ozvala se Silves. Stačila mě zachytit dřív, než jsem spadla. Její reflexy byly úžasné.
,,Dobré. Promiň, že jsem tě probudila."
Mávla rukou. „Pojď radši jíst."
Ke snídani udělala palačinky. Byly výborné, ale každé sousto mě v žaludku tížilo jako kamení. Nad každým kouskem jsem čím dál tím víc váhala. Na Silvestře však nebylo znát ani trochu nervozity. Nechápavě jsem na ni hleděla.
„No co? Včera jsem na tebe dávala celý den pozor a nakonec jsem zapomněla na večeři." Vrátila se k jídlu a dál si mě nevšímala.
Když dojedla poslední drobeček, její výraz zvážněl. „Síla Brány roste každým dnem. Ovšem mnohem rychleji, než jsem čekala. Něco, jakoby se ji násilím snažilo otevřít," řekla s pohledem stále upřeným na talíř. „Odejdeme už dnes večer."
Sousto mi při té zprávě zaskočilo. „To ne... " Prudce jsem mrkala, abych zahnala slzy. Znělo to spíš jako rozsudek smrti, než hrdinství.
Nepodívala se na mě. Měla jsem pocit, že si vyčítá tak brzký odchod. „Co chceš dělat?" Povzdechla si. „Promiň, musím tě tam dopravit, ale chci abys tady na zemi ničeho nelitovala."
Konečně jsem se dokázala dát trochu dohromady. Nádech. Výdech. „Tak jo. Je pár věcí, co bych chtěla stihnout."
Počet slov: 1029 Datum: 31.5.23 Stav: Neupraveno
Znovu jsem sepsala ztracené poznámky,takže možná budu i pokračovat ve vydávání. ~ Tenshi
