Plameny spásy ✔

ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Na noc jsme se zastavili v cestě a utábořili se. Vojáci si tiše povídali a jedli večeři. Kancléř posedával sám u ohně zabalený v dece a vyčítavě po nás sem tam šlehl pohledem. Litoval, že se sám nabídl jet s námi, abychom nevyvedli nějakou hloupost. Nejspíš čekal, že si ho budeme hýčkat jako v bavlnce. Byl ale nahraditelný. Stejně, jako téměř všichni, kteří s námi cestovali. Až na nás tři. Dva krále a královnu.

Opet posedával kus od nás usazený na chladné kládě padlého stromu, který si oprášil od sněhu a užíval si nápaditou pozornost ostatních. Líbilo se mu, jak o něm mluvili, nenápadně si na něj ukazovali a čechrali mu tak ego. Neušlo mi však, že jsem středem jeho zájmu pouze já. Nedával to téměř najevo, ale nemohla jsem se ani nadechnout bez toho, aniž by to nevěděl.

„Ten démon mě děsí," otřásla jsem se a pohrávala si s plamínkem v dlaních. Omotávala jsem si ho mezi prsty a nechávala ho poletovat okolo nás.

Ardel se zájmem sledoval mou hru a přežvykoval prostou večeři. Na Opeta se ani nepodíval. Jen se zamračil. „Řekni slovo a už nebude nikdy děsit nikoho," navrhl mi. Oči se mu rozzářily nadšením, když jsem z plamínku vytvořila malého ptáčka a nechala ho poletovat po tábořišti. Pár lidí z družiny nadšeně zalapalo po dechu. Někteří se i radostně zasmáli. Dokonce i Opetovi vyjel jeden koutek rtů do polovičatého úsměvu.

„Potřebujeme ho," zamumlala jsem. Přemáhala jsem se, abych k tomu nedala souhlas. Děsily mě jeho city ke mně. Nebyly správné. Neměl nic takového nikdy cítit. Stejně, jako jsem já neměla cítit vinu za to, že jsem ho odmítala. „Je to částečně moje vina. Neměla jsem mu dovolit mi dělat společnost, když jsem nemohla spát."

Málem se zadusil kouskem chleba. Rozkašlal se, poklepal se na hrudi a zapil to vodou. Zatvářil se nanejvýš zhrzeně.

„Jen jsme si občas povídali. Jindy mlčel a díval se, jak cvičím," dodala jsem urychleně, aby nedošlo k nedorozumění a k další šarvátce. „Měla jsem zase noční můry," svěřila jsem se mu a dloubla špičkou boty do vyčnívajícího kamínku pod povrchem sněhu. Vykloubil se a odhalil tmavou zeminu pod bílou pokrývkou, jako se pod mou denní náladou skrývaly děsivé představy a pochybnosti. Přesně ty se mi po nocích kradly do snů v podobě nočních můr.

Ardel odložil talíř stranou. Natáhl se ke mně a odhrnul mi něžně vlasy za rameno. Lehce při tom zavadil o mou promrzlou tvář, až jsem se zachvěla. „Nevěděl jsem." V tónu jeho hlasu zněla lítost. „Mělas mi to říct."

Uchechtla jsem se. „A budit tě tak každou noc? Ne," zakroutila jsem hlavou. „Vím, že máš také noční můry, ale alespoň dokážeš spát dál. Nemohla jsem ti brát odpočinek. Ale lituju, že jsem ho tam nechala být se mnou. Možná, že jsem mu tím vyslala špatný signál." Nespokojeně jsem zamručela a promnula si zkřehlé dlaně. Okamžitě mi je zabalil do svých. Rukavice jsem měla odložené stranou, protože mi to s ohněm šlo lépe bez nich. Ale tohle bylo lepší.

„Promiň," dodala jsem záhy. Připadala jsem si, že mu to musím říct.

Zamyšleně naklonil hlavu. „Za co?"

Vzhlédla jsem k němu a provinile zrak zase sklopila. „Že jsem... Já nevím. Nechala ho mě políbit?" spíš jsem se ptala, než to sdělovala.

„A nechala?"

„Ne," vyhrkla jsem. „Nenechala. Ale-"

„Tak se nemáš za co omlouvat. Omlouvat by se měl, když už, tak on, Neol." Pohladil mě opatrně po tváři. Přivřela jsem oči a nechala se tím pocitem blaha unášet.

Ruku stáhl a rozhlédl se. Tázavě jsem zamrkala.

Náhle vstal a za ruku vytáhl i mě. Nestačila jsem se vzpamatovat a už mě táhl stranou. „Kam to jdeme?" jiskřivě jsem se zasmála a nechala se vést dál od ostatních. Zvědavě po nás pokukovali, ale nijak nezasahovali. I Opet se napřímil a jeho pohled mi vypaloval do zad díru.