Plameny spásy ✔

ŠEDESÁTÁ PRVNÍ

Spolkl nás masakr.

Noční krajinu zalilo rudo. Obloha se zdála díky magickému lektvaru jasná a skrze potrhané mraky prokukovaly hvězdy a nakrojený měsíc.

Bojovala jsem po paměti. Chladný vítr do mě narážel stejně, jako těla nepřátel. Nepřemýšlela jsem, jen jsem prováděla úhyby, seky, klesnutí a tančila v sestavách bojových útoků, až mé plíce pálily, jakoby polykaly dým a svaly se samou námahou třásly a ztrácely na přesnosti.

Ardel měl pravdu. Zabíjela jsem. Neváhala jsem a vrážela ostří meče do vnitřností ostatních, prolévala jsem krev a kropila se jí. Nebrala jsem ohledy na to, zda je to muž, žena, nebo sotva odrostlé dítě. Mučit se vinnou budu později, až to skončí. Pokud to jednou skončí. Zdálo se to jako věčnost. Tisíci letá válka s tisícery západy sluncí a nekončící nocí.

Brzy jsem se v té záplavě těl ztratila. Dostala jsem se pryč z dohledu ostatních. Viděla jsem tu samou ženu, která mi pomáhala, padnout se sekerou zaraženou zezadu v hlavě. Nestačila jsem kvůli tomu být ani zdrcená. Bojovala jsem dál s vidinou jejího mrtvého těla padajícího pod podrážky bot ostatních.

Izer byl někde v dáli. Elfky jsem neviděla. Ve změti vojáků jsem hledala jen zlatou a bílou a tu jsem kosila.

Jednou jsem narazila na Lovce a málem ho kvůli bílému plášti popravila, kdyby mě nezarazil svým výkrytem a já si nevšimla jeho rohů. Zděšeně jsem ucouvla. Utahaně zamrkal a skrze pootevřené rty prudce oddechoval. Poté vytáhl blesku rychle dýku a mrštil ji po muži za mnou, jež se mě právě chystal usmrtit krátkým mečem.

Nenašel se čas na projev vděčnosti. Okamžitě jsem se vrhla zpět do boje.

Moji lidé umírali. Šiky se hroutily. Vojsko se rozpadalo a bylo drceno. A Setra nikde. Ta příšerná čarodějnice nedbala na pravidla, která platila tisíce let. Život za život. A já ten svůj kvůli tomuto málem ukončila. Připadala jsem si jako blázen. Byla jsem naivní a kdybych neměla plné ruce práce s tím nezemřít ostřím protivníka, jistě bych nad tím dlouho bloumala.

Bolely mě svaly, mé nitro, kosti i krev. Cítila jsem, že se každou chvílí vzdám. Ale nemohla jsem. Nesměla jsem polevit.

Nesmíš utéct, Dítě nebes, nesmíš utéct. Ten drak mi to opakoval tolikrát, že se mi to vypálilo do hlavy jako cejch.

Kde byl Ardel? Myslela jsem na něj. Porušila jsem mnou daný slib. Děsila jsem se toho, že on porušil ten svůj. Vydala jsem se do náruče nebezpečí. Bezhlavě, ale odhodlaně zachránit co nejvíc vojáků. Už tak jsem žila déle, než ostatní. Opet by na mě měl být pyšný. Já na sebe totiž byla. Kdyby mě tak viděl otec, jež mě vychovával. Možná, že se tam ze shora dívá, mezi hvězdami a svými bohy. Vidí svou dceru bez paroží, budižkničemu, jak se probíjí nepřáteli a kosí je jako proutí.

V jednu chvíli jsem si začala všímat, jak se ke mně hrne více nepřátel, než mých spojenců. Dostala jsem se daleko a možná zabloudila dál, než jsem měla.

Jeden z vojáků si mě všiml. Přimhouřil oči, zahleděl se na mě nebezpečně dlouho a na tváři se mu objevil křivý zlověstný úsměv. Odhodil svou zlatou helmu na zem, jelikož už jí měl stejně téměř rozpůlenou od jiného protivníka a vydal se ke mně.

Byl obrovský, mohutný a očividně si moc dobře uvědomoval svou patřičnou výhodu i naproti komu stojí.

Instinktivně jsem udělala krok dozadu a zarazila se. Nesměla jsem na sobě dát znát strach. Ale to bylo skoro nemožné. Byla jsem obklíčena nepřáteli, vyčerpaná a bez svých přátel. A on byl jeden z největších chlapů, jaké jsem kdy viděla.