Plameny spásy ✔

ŠEDESÁTÁ OSMÁ

Zaujali jsme výhodné stanovisko na kopci. Nebyl nijak velký, ani prudký, ale alespoň chvíli budeme moct zůstat ve výhodě a pozabíjet nepřátel tolik, kolik jen svedeme. Tak mi to alespoň prezentovali stratégové a já neměla jinou možnost než souhlasit.

Dareleyci pro tentokrát byli spolu s čarodějnicemi připravení okamžitě zasáhnout v případě příletu draka a jeho ničivých plamenů. Má monstra se skrývala mezi vojáky a čekala na rozkaz. Ze všech vyzařovala nejistota. Už věděli, že jsme porazitelní. A nejen to. Byli jsme odsouzeni k vyhlazení. 

Vassilia se neobtěžovala ani odpovědět. Lezumci zůstali neutrální. Jaké pro ní bude zjištění, že jsem mrtvá? 

Ne. Nesměla jsem tak myslet. Přežijeme.

Zlatá zbroj na nás pro tentokrát zářila jako dvě slunce na zatažené obloze. Stáli jsme vpředu armády připraveni udeřit. Neměli jsme ani šanci vyzkoušet, zda stále ovládáme to, co předtím. Mohli jsme jen doufat, že Ardelova magie je stále stejně silná. Ta má byla rozhodně mocnější. Cítila jsem však, že by mohla být stále více ničivá. Že by mohla bořit celá království, nechat vypařit jezera a moře, nechat vzplát oblohu. Přesto mě něco omezovalo.

„Zvládneme to." Ardel mě vzal za ruku a propletl si se mnou prsty. 

Cítila jsem, jak se celá třesu. Drkotaly mi zuby. Uzloval se mi žaludek. Vnímala jsem vše až příliš zaostřeně. Každý nepatrý zvuk pro mě byl jako facka.

„Jsi silnější, než si myslíš, Královničko." Opet na mě shlédl s ledovým odhodláním. Vděčně jsem přikývla, ale i poté, co jsem se otočila, jsem na sobě stále cítila jeho spalující pohled. Nasucho jsem polkla a stiskla pevně čelist.

Země se rozechvěla při prvních úderech bubnů. Vojsko nepřátel se přibližovalo. Na horizontu jsem zahlédla první linii nepřátelských vojáků.

Sevřela jsem Ardelovu dlaň o to pevněji. Naše armáda se za námi táhla jako dlouhý plášť. Ve vzduchu vlály prapory – šarlatové s nedokončeným kruhem Feramu a fialová s černým havranem Tareonu. Povstalci žádnou společnou zástavu neměli. Ještě ne. Ale až to všechno skončí tak ji mít konečně budou. Doufala jsem, modlila se k bohům, aby se k nám nakonec připojili vlajky Lezumu a pozvedli barevné vlajky všech krajů. Zdálo se mi o nich. Proč zde ale nebyli? Vassilia neodpověděla. Zvědové nehlásili žádné vojsko na pochodu. Nebyl čas.

„Nechci, aby ses za mě znovu obětoval," vyklouzlo mi ze rtů, zatímco jsem hypnotizovala vynořující se armádu na horizontu.

„Neol, ne," téměř mě okřikl. Tolien sedící jako Obsidiánový tygr vedle něj na zemi po nás šlehla okem.

„Přikazuji ti to," zaryla jsem si nehty volné ruky do dlaně. Nechápavě zalapal po dechu.

„Nemůžeš mi to přikázat," zavrčel. „Podívej se na mě, Neol," poručil mi. Nehnula jsem se.

Stočil mi za bradu k sobě. Jeho oči žhnuly. Rysy měl tvrdé, nekompromisní. „Je to mé právo tě chránit. Má povinnost. Jsi má žena. Moje všechno." Jeho odhodlání mě hřálo, spravovalo mé srdce, napravovalo škody, které kdy napáchal. Přesto to nestačilo k tomu, aby mě přesvědčil.

„Mohu a udělám to," sdělila jsem mu klidně, ačkoliv se mi hlas trochu třásl. Byla jsem si svými záměry jistá. „Už jsi se pro mě jednou obětoval. Znovu už ne. Vybírám si své přání za to, že jsem tě zajala. Jsi démon, potomek stejného boha, jako Opet. Váže tě to ke mně, jakožto k tomu, kdo tě polapil." Šetřila jsem si to až do této chvíle. Mé střežené přání. Zavřela jsem ho jako vězně do komnat v Perelu a i já ho propustila, ačkoliv nechtěně. Dlužil mi to.