Plameny spásy ✔

DEVATENÁCT

Nejvyšší vůdkyně seděla v polstrovaném křesle pod opadanou jabloní, na níž kvetly popínavé zimní květy. Ty se pyšnily jasně pomněnkovou barvu, jež přecházela v okrajích do lotosově růžové.

Vasilia měla šaty z těžké temně modré látky chránící jí před zimou spolu se slušivými šálami a dekami. Její tělo jimi bylo téměř zahalené. Vedle ní stáli v pozoru dva rytíři v zelených tunikách a kroužkových košilích s meči u opasků a dlouhými plášti. Paroží se jim pnulo k obloze a téměř splývalo s větvemi jabloně za nimi.

Okolo nás hořely louče a osvětlovaly tak jindy ztemnělý palouk s trávou složenou k zemi kvůli tíze sněhu a ostrému větru. Obloha byla čistá a za stromy vycházel měsíc. Mráz mě štípal do tváří a vůně domova mi nepřinášela ani trochu úlevy.

Místo pro bojový střet nemělo zrovna ideální podmínky. Nebyla to rovná plocha a už vůbec ne čistá a uzpůsobená pro boj. Věděla jsem, že budu zakopávat o dlouhé kleslé stonky travin a nohy mi budou podkluzovat kvůli sněhu. Ale takovéto nevýhody bude mít i můj nepřítel.

„Předstup," zavelela Vasilia. Hlas se jí ani jedinkrát nezachvěl. 

Šla jsem směrem k ní a v těsném závěsu za mnou kráčela stráž. Když jsem stanula dva metry před ní, zastavila jsem se. Bylo poznat, že je unavená. Přesto jí adrenalin nutil být vzhůru, stejně tak jako mě. 

Vyzvala k sobě i svého šampiona.

Guillem stanul vedle mě. Byl mnohem vyšší a mohutnější. Paroží mu hyzdilo několik záseků a po obličeji pár dávno zhojených jizev. Na Lezuma to nebylo zvykem. Byl jedním z těch problémových.

„Pravidla jsou při tomto souboji lehká. Právo Půlnoční spravedlnosti za dohledu bohů pod noční oblohou rozhodne, jaká strana je v právu. Smí se použít pouze předem zvolené zbraně a žádná magie není povolena." 

Ta část o magii byla směřovaná především na mě. Nevěděla, že jí neumím ovládat. Kdyby ano, už nyní bych se prosekala ven, vytáhla odtud i Ardela a už se nikdy nevrátila.

„Bojovat se bude na život a na smrt," ta slova Vasilie těžkla na jazyce. „Pokud zvítězí obžalovaný, bude zproštěn vinny, pokud žalobce, obžalovaný bude popraven."

Nasucho jsem polkla a zaryla si nehty do dlaně. Nespouštěla jsem zrak ze své sestry. Prožila si toho hodně. Ale to já také.

„Neol, královno Feramu, jsi dobrovolně šampionkou svého manžela?" zeptala se mě. Její oči mě prosily, ať to vzdám a žiju zde pod její střechou jako znovu nalezená sestra. Nechtěla mě vidět umírat. 

„Ano," přisvědčila jsem odhodlaně a sebevědomě se ušklíbla. 

Vasilia krátce ublíženě zkřivila tvář. 

V boji s mečem jsem nikterak nezářila a při všech bozích, ten chlap vedle mě vypadal, jakože mě slupne jako malinu a ani se nebude muset snažit. 

„Guilleme, synu Perreta, jsi dobrovolně šampionem své Nejvyšší vůdkyně a lidu?" Víc dramatické to ani udělat nemohla. Prý Šampionem lidu. 

„Ano," prohlásil pyšně hrubým hlasem.

Obecenstva jsme moc neměli. Většina z těch, kteří okolo stáli, nebo posedávali na lavicích, byli strážci, nebo vůdci. Nedívala jsem se na ně. Neměla jsem zapotřebí prosit je pro odpuštění, nebo vidět jejich odsuzující pohledy hodnotící každý krok, jež udělám. Věděla jsem sama, že jsem zradila svou zem. Mnohdy to byla jedna z věcí nedávající mi v noci spát.