Rich Love ( Taekook)

Kapitola 20.

Taehyung

Nastal den odjezdu našich přátel, a bylo právě něco kolem půl osmé. Už čistý, a převlečený jsem scházel schody dolů. ,,Oh jak to že jsi tak brzy vzhůru? To bych do tebe neřekl…” Zeptal se udiveně Kookie, který mě tak bezcitně vylekal. ,,Yaa, zbláznil jsi se? Chceš snad ty teď chodit do nemocnice za mnou?” Zvýšil jsem na něj hlas, aniž bych nějak chtěl, a on se na mě jenom díval. Uvědomil jsem si že vlastně nic neudělal, protože za to že já se lekl, on přeci nemohl. ,,T-tak promiň...” Prošel na schodech kolem mě, jelikož byl za mnou, a já hned šel za ním. ,,Počkej Kookie, já to takhle nemyslel. Omlouvám se ti..” Chytil jsem ho jemně za zápěstí, a on se na mě s povzdechem otočil. ,,Opravdu mi je to moc líto… Nemůžeš za to, já jsem se jenom hrozně lekl, protože jsem si myslel že ještě všichni spíte.” Sklonil jsem provinile hlavu, a on nic neříkal, jenom se opatrně vytrhl z mého úchopu a zamířil rovnou do kuchyně. Bez zbytečného rozmýšlení jsem se vydal hned za ním… ,,No ták Kookie… Přeci nebudeme den začínat takhle nebo ano?” Popozvedl jsem tázavě obočí, a on zakroutil hlavou. ,,Tak vidíš… Dneska nám odjíždí naší kamarádi, tak se spolu nějak naladíme na lepší náladu co ty na to?” On přešel ke kávovaru a začal si dělat kafe mezitím co já tam stál a cítil nemalou vinu vůči němu. ,,Tak řekneš už něco, nebo mě takhle budeš trápit ještě dlouho?” Stále jsem na něj naléhal, a on si v klidu dodělal kávu, zjistil jsem že nese dva hrnky a posadil se ke stolu. ,,Budeš se furt omlouvat nebo si se mnou dáš ranní kávu?” Pousmál se, a já si oddechl. Tak přeci jenom se na mě nezlobí… ,,Dobře, už jdu.” Úsměv jsem mu oplatil, a posadil jsem se ke stolu. ,,Jak jsi se vyspal?” Zeptal jsem se ho mezitím co jsem foukal do kávy aby trochu vychladla. ,,Moc dobře ne… Furt musím myslet na odjezd našich kamarádů…” Vydechl zdálo se smutně. ,,Jo, taky jsem kvůli tomu nemohl spát déle…” Povzdechl jsem si, a on kývl z hlavou, a taky se napil své kávy. ,,Za chvíli určitě vstanou… Ještě že si věci sbalili už včera večer… Jinak by dnes asi nikam nejeli…” Uchechtl jsem se, a Kookie udělal to samé. ,,Myslíš si že to hyung zvládne? Ještě nikdy takovou zkušenost neměl…” Zeptal se ustaraně. ,,Určitě to zvládne… Jiminovo rodiče jsou o dost lepší než ti mý… Jsou to lidé se srdcem na správném místě, tak jako je sám Jimin.” Řekl jsem skoro až hrdě, a na Kookiem bylo vidět že jeho starost pominula. ,,Tak teď už jsem klidnější… Díky Tae.” Usmál se vděčně Kookie, a já mu úsměv mile oplatil. Vypili jsme si kávu, a pak jsme jen tak seděli. Byli jsme každý zaujatí do svých vlastních myšlenek.

,,Zlato, jak tak koukám tak tady máme nějaké dvě trosky…” Objevili se ve dveřích Jimin s Taehyunem v ruku v ruce. ,,Ahojte… Pojďte si k nám sednout…” Pobídl je Kookie, a oni si k nám přisedli. Kookie vstal, a hned jim začal dělat kafe tak jak to mají rádi. ,,Tak co? Jak jste se vyspali?” Prohlížel jsem si je, a musím říct že jim to opravdu slušelo. ,,Abych řekl pravdu tak jsem furt nervózní… Takže jsem se vyspal tak akorát abych to nějak přežil…” Vydechl Tae, a Jimin mu dal ruku kolem krku a políbil ho na tvář. ,,Klid miláčku… Určitě si padnete do oka, a zjistíš že jsi se zbytečně bál…” Pohladil ho následně, a Taehyun ho políbil něžné na rty. Vím že se nemá závidět, ale já jim kurva moc záviděl… Kookie už si sedl zpátky ke stolu, a pár mu poděkoval. ,,Neboj hyungu, určitě se ti tam bude líbit, a nebudeš tam přeci sám… Budeš tam se svým miláčkem.” Snažil se ho Kookie povzbudit, a Tae vypadal po našich slovech trochu klidněji. ,,A jak to tu zvládnete vy dva?” Obrátil se na nás Jimin, a převážně koukal spíše na mě. ,,Nooo… Neboj mám to nějak vymyšlené, hihi..” Uculil jsem se nevinně, a on se na mě podezíravě koukal. ,,No dobře, ale budete mi o sobě dávat vědět dobře?” Naléhal na nás a já mu slíbil společně s Kookiem, že jim o sobě budeme dávat vědět… Kookie ale však vypadal dost smutně… Nevěděl jsem jestli je to kvůli jejich odjezdu a nebo kvůli tomu že jsem na něj nechtěně zvýšil hlas. ,,Kookie děje se něco?” Zeptal jsem se, protože jako jediný jsem si toho všiml. Ty dvě telata měli oči jenom jeden pro druhého. ,,Co? Ne nic, akorát jsem si uvědomil že jsme jim neudělali ani pořádnou snídani…” Posmrkl, a mě to začalo být taky líto. ,,No jo máš vlastně pravdu…” Povzdechl jsem si, a omluvně jsem se podíval na ty dva… ,,Ale co ta nálada? Klid kluci… Koupíme si jídlo po cestě… Hodláme si to s vámi vynahradit až přijdeme… Opijeme se tak že se druhý den najdeme pod stolem.” Řekl pobaveně Jimin, a já se nad tím pousmál. Jimin byl vždy tak pozitivně naladění, to mě na něm vždy fascinovalo… ,,Jsi úžasný Jiminie!” Zapištěl Kookie, a pevně ho objal protože seděl vedle něj… Jimin byl takový střed… Já však seděl naproti ním. Takové ranní chvilky mi budou fakt chybět, ale trávit čas s Kookiem bude určitě sranda. ,,Jiminie? Taehyune?” Oslovil jsem je, aby mi věnovali svou pozornost. ,,Ano?” Zeptali se oba naráz zvědavě. ,,Víte… Až přijedete tak mám pro vás takové překvapení, ale až přijedete domů… Musím to ještě promyslet s Kookiem, ten o tom taky zatím neví… Říkám vám to proto aby vás potom netrefil třeba šlak.” Usmál jsem se, a všichni tři na mě koukali jako na nějaké zjevení.