Rich Love ( Taekook)

Kapitola 38.

Taehyung

Byla ještě tma, a já se probudil, jelikož mě probudila silná bolest hlavy. Miláček ještě spinkal, jelikož klidně oddechoval. Pomalu jsem se zvedl z postele, a šel jsem se napít studené vody. Vytáhl jsem vodu z lednice a napil jsem se. ,,Aaahh to jsem potřeboval" Řekl jsem, jenže to mi nijak nepomohlo od bolesti hlavy. Jelikož byla tma, a já nechtěl rozsvicovat, tak jsem se nemohl jít podívat do lékárničky, kde by mohlo být něco na ztlumení té šíleně tepající bolesti. Jen tak jsem stál u linky a čuměl jsem do tmy. V ten moment mi hlavou prolítla vzpomínka na dnešní večer, kde jsem potkal svojí bývalou přítelkyni. Už jenom z toho vzpomínaní co mi večer řekla se mi udělalo nevolno. ,,Jak si vůbec může dovolit mi kazit vztah, na kterém jsem pracoval už dvakrát???" Smutně jsem si oddechl a znovu jsem se napil. Jak to mám teď miláčkovi vysvětlit?? Jako mám mu říct že já jsem ten kdo může za jeho nehodu?? Že já jsem ten kdo mu zlomil srdce??? Ani náhodou...... Tohle se nesmí dozvědět jelikož to zlomí nás oba, a to nechci. Tak ale co mám dělat?? Máme letět zpátky domů??  Z toho přemýšlení mě začala bolet snad ještě víc, takže jsem se rozhodl že se půjdu projít.... 

Potichu jsem si obul boty, a opustil jsem náš pokoj. Vyšel jsem na chodbu kde nikdo nebyl, a vydal jsem se rovnou k výtahu. Čekal jsem chvíli než přijel, a pak jsem jel rovnou dolů. Dole v lobby naštěstí také nikdo nebyl až na paní recepční, které jsem oznámil že se půjdu projít. Ona s tím naštěstí neměla žádný problém, a tak jsem vyrazil na brzkou ranní procházku. Až v tuhle chvíli mi ale došlo, že jsem si s sebou nevzal můj telefon. ,,Kruci já si zapomenu příště snad i hlavu...." Povzdechl jsem si, a řekl jsem si že už se radši pro něj vracet nebudu, jinak bych už asi tentokrát vzbudil Kookieho. Kolem hotelu byl krásný park takže jsem se vydal tam, jelikož mi to přišlo jako dobré místo pro odpočinek. Začal jsem se procházet při nočním osvětlení, s rukami v kapse... Bylo to nádherné, protože jsem konečně na chvíli vypnul mozek, a pouze jsem si užíval výhled. Poblíž byla lavička, takže jsem se pomalu blížil k ní... Sednul jsem si na lavičku, ruce jsem dal za hlavu, a můj pohled směřoval na nebe plné hvězd. ,,Hmmm, tohle je příjemné, ještě kdyby tady tak byl můj miláček Jenže teď se mu nemůžu podívat do očí...." Oddechl jsem si, když v tom jsem uslyšel šustění keře. Rychle jsem se otočil, ale nebylo tam vidět, protože ještě furt byla tma. ,,Haloooo??? Je tam někdo???" Optal jsem se hlasitě, jenže se nikdo neozýval. Začínal jsem mít dost velký strach, takže jsem se zvednul a šel se pomalým krokem podívat kdo nebo co v tom keři je. Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem slyšel někoho mluvit. ,,Kdo je tam??" Zeptal jsem se podruhé, když v tom začal někdo vylézat. ,,Tae?? Co tu děláš??" Zeptal se mě překvapený Jin, byl jsem stejně překvapený jako on. ,,Jine?? Co tu u všech čertů provádíš??" Vykulil jsem na něj oči.

,,No..... Já..... Víš rozbil se mi záchod, a k vám jsem nechtěl jít, protože jste spali, tak jsem šel sem...." Zastyděl se, a mě spadnul kámen ze srdce. Byl jsem tak vystrašený, že jsem skoro zapomněl dýchat. ,,Ty vole, víš jak jsem se tě lekl??" Položil jsem mu ruku na rameno a oddechl jsem si. ,,A a co tu vlastně děláš ty??" Chtěl též vysvětlení.... ,,Já?? Já jsem se šel projít na čerstvý vzduch, protože mě hrozně bolela hlava a nemohl jsem spát..." Vysvětlil jsem mu co jsem tam dělal a on jenom přikývl. ,,Už je to lepší??" Zeptal se mě a já přikývl, protože to z nějakého divného důvodu byla pravda. Poté jsme si sedli na lavičku a nasávali jsme vůni čerstvého vzduchu. Já jsem si potom povzdechl, což přilákalo jeho pozornost. ,,Děje se něco?? Už od té večeře jsi nějaký divný....." Podíval se na mě zvědavý Jin, a já hledal nějakou důvěryhodnou výmluvu. ,,Ale nic se neděje, jenom prostě mi je smutno po domovu.... Neříkám že se mi tu nelíbí, ale domov je domov...." Křečovitě jsem se pousmál, aby to znělo pravdivě, a on přikývl. ,,Jo, to máš pravdu.... Mám to tak taky. Když mám třeba světové turné, a nejsem třeba měsíc doma, tak se mi taky začíná stýskat po domově." Řekl a já s ním tiše souhlasil. ,,Navíc když nejsme všichni pospolu..." Povzdechl si a já to nechápal. ,,Jak to myslíš??" Zeptal jsem se ho zvědavě, protože mě zajímalo jak to myslel. ,,No.... Nejsme prostě všichni spolu. Jsem doma jenom já a rodiče... Chybí mi Noona...." Chvíli jsem přemýšlel koho tím myslel, ale nakonec jsem přišel na to že myslí Yunu, jeho starší sestru. ,,To mě mrzí Jine, ale věr že není všem dnům konec. Uvidíš jí na svatbě přeci, takže neboj, svojí sestru uvidíš.." Chlapácky jsem ho poplácal po rameni, a on se na mě hřejivě usmál. ,,Máš pravdu, uvidím ji brzo..." Culil se, a já cítil že jsme se zase o něco víc sblížili. Poté jsme si ještě chvíli povídali, a pak jsme vyrazil každý do svých pokojů.