Hvězdy, které vyhasly moc brzy

-3-

Dwynwe *sent a tiktok*

Av4n Aww to je hezkeeee

Dwynwe Proč ti to asi posílám

Dwynwe Blbe :D

Av4n Já nevím jako lol

Dwynwe Nechceš volat třeba?

Av4n okkkk klidně

Už je to 16 dní. Připadám si jako stalker, ale nedá mi to. Musím se k tomu chatu pořád vracet. Jediným mým uklidněním bylo včerejší zjištění, že jsem vlastně zapomněl, že už tohle vlastně jednou udělal. Sice na kratší čas, ale udělal. Prostě si nevzal s sebou telefon do nemocnice, když si zlomil nohu na kole a asi tři dny se mi vůbec neozval. Přesto, to byly tři dny a ne 16. Nevím, co se děje a jak to zjistit. Možná mi mělo už po té věci s Danem dojít, že online kamarádi mohou prostě z ničeho nic zmizet a nikdy se již nevrátit. Abych vám to vysvětlil. Dan byl můj velmi dobrý kamarád už asi od patnácti. Potkal jsem ho na jednom streamu a často jsme spolu hráli lolko. Byl z Indonésie a bylo mu 16. Hrál hodně dobře a sice ze začátku neuměl tak dobře anglicky, ale postupem času jsem viděl jeho posun a dalo se s ním mnohem lépe povídat. Byl hodně sprostý a vtipný. Vždy mě dokázal rozesmát i když nebyl moc dobrý naslouchač. Vždy když poznal, že mám špatnou náladu začal vtipkovat a dělat velmi pozoruhodné zvuky. Najednou ale zmizel. Přestal komunikovat a v životě už jsem o něm neslyšel. Po roce skoro každodenního chatování. Jako by se po něm slehla zem. Do dnes mi je z toho zle, jen co si na to vzpomenu. Co když to takhle bude i s Avenem. To by asi byl můj konec. Jednou mi to stačilo.

Jako vždy, to dnes nebude stát za nic. Celé dny se stejně jen učím nebo spím. Za posledních pár dní nic jiného vlastně nedělám. Už mě to vážně nebaví, ale pokaždé mě rozveselí to, že vážně dělám velké pokroky. Myslím, že mám šanci ty zkoušky dát. Možná i na fajn známky.

Sejdu dolů a již tam na mě čeká snídaně. Mamka musela jít do práce, ale protože ví, že mám čas se tak akorát najíst a jít se zpět učit, připravuje mi snídaně. Je hodná, ale dnes mě stejně napadlo, že bych si večer mohl někam vyrazit. Třeba jenom na hodinu, projít se, vyčistit si hlavu, prostě alespoň něco. Už několik dní jsem nevylezl z domu. Snídaně je bohatá a dá mi dostatek energie k pokračování v práci. Budu se muset vrhnout na angličtinu, protože jsem jí příšerně moc zanedbával. Dojím snídani a vrhnu se nahoru za účelem, abych půl dne strávil učením se nesmyslů, které mi v životě stejně k ničemu nebudou. Ok, beru, že angličtina asi nepatří zrovna mezi ně, ale to mě nějak nezajímá.

Uběhlo několik hodin a já se konečně rozhodl si dát pauzu jinou než se dojít najíst, nebo na záchod. Začala mě bolet hlava, ale lehnout si vážně nechci, protože když už si konečně dávám pauzu od toho utrpení, mohl bych si dopřát něco lepšího než jen bezcílné ležení v posteli. Sedím na židli a nemohu se z ní zvednout. Je to jako kdyby na mě leželo tunové závaží. Nedokážu se hnout. Je to tady zase. Trvá mi dobrých deset minut se vzpamatovat a něco na sebe hodit. Přemýšlím, že napíšu Edinovi. Ano, to je ten kamarád ze školy. Nejsem si jistý, jestli přijde, ale tak nějak v to doufám. Zhruba za tři minuty mi přijde zpráva, že má čas a je u mě za dvacet minut. Co bych bez něj dělal.

Za dvacet minut už ve dveřích stojí vysoký Asiat s hřejivým úsměvem. Jsem tak rád, že ho vidím. „Ahoj" pronesu a on pozvedne igelitku do vzduchu. „Nesu nám něco dobrého" řekne a já ho musím popíchnout. „Tak to se divím, že ta igelitka necinká" pronesu a Edin se zasměje. „Asi protože tam jsou chipsy, které ty nárazy tlumí." Smějeme se a já ho pozvu dál. Už u nás byl snad tisíckrát. Naše rodiny se znají vážně velmi dobře. I kvůli tomu, že naše mamky spolu pracovali ve firmě. Pořád se spolu baví i přes to, že po smrti táty mamka odešla, protože dělat ve firmě, která se zabývá dědickým řízením, když vám zemře váš manžel a tím i láska vašeho života není nejjednodušší. Moje mamka si potom vzala nějaký čas pauzu od práce na to, aby se vrátila do normálního života. Pauza trvala asi dva měsíce a následně si našla práci v jednom květinářství. Pracuje tam do teď, protože jí to prý naplňuje a teď si zakládá i vlastní firmu, která se věnuje výrobou a prodejem dekorací. Jsem na ní vážně moc hrdý. Musela to vše zvládnout tak rychle a postavit se zase na vlastí nohy hlavně kvůli nám. Vždycky jí za to budu nehorázně vděčný, ale teď už zpět k Edinovi.

Sedíme na gauči, pijeme, ale abych řekl pravdu, nebaví mě sedět tady u mě doma. Řeknu mu ať dá ty flašky do svého modrého batohu a vyrazíme někam jinam. Skate park vypadá jako dobrá možnost. Dříve jsem jezdil a Edin taky. Nejsem si sice jistý, zda je to úplně nejlepší nápad, když nejsme zrovna moc ve stavu, kdy byste si měli stoupat na něco takového, obzvláště když jste na tom nestáli dobré dva roky, ale stejně jdeme k němu domů i pro jeho skate. Za nedlouho se tam dopravíme a musím vám tedy říct, že jsem vážně nečekal, že mi to tak půjde. Edin na tom sice nestál taky dlouho, ale válí.

Po asi tak hodině si sedneme na vršek té nejvyšší rampy a povídáme si. Je teplá noc, Na nebi září hvězdy, fouká jemný vítr a my vidíme záři světel města i přes to, že jsou skoro všude okolo nás stromy. Flaška čehosi hořkosladkého v ruce a dobrý přítel po boku. „Hele, slyšel jsem to, co se stalo s Kate" řekne a já ztuhnu. Kde to asi mohl slyšet? Pokračuje a já ani nepípnu. „Vypadalo to, že byste si rozuměli. Je to fajn holka" řekne, ale já musím dodat „Je ale hrozně nudná." „Já vím Dwyne, to jo, ale je to dobrá kámoška. Znám její ségru už několik let" protočím oči nad jeho slovy, ale vím, že to asi není ten důvod proč s tím začal. „Dwyne nemusíš přede mnou nic skrývat. Znám tě dost dlouho na to, abych si toho všimnul sám" ztuhnu „Já nejsem gay!" zařvu, jako by to bylo něco špatného. Následuje vážně nepříjemná chvilka ticha. Je mi trapně a nevím co na to říct. Pouze čekám na to, až něco řekne on. „Dwyne to nikdo neříká, ale jsi na kluky, tím jsem si téměř jistý a nesnaž se mi nic nalhávat. Nic se tím pro nás dva nezmění, jenom chci, abys byl tím, kým jsi chápeš to. Abys byl šťastný. Není nic horšího, než skrývat to kým jsi." Tohle jsem asi nikdy nikomu neřekl. Tohle by do mě nikdo nikdy neřekl, ale je to tak. Už není co nadále skrývat. „Ano, jsem na kluky. Kurva Edine, já jsem bi" řeknu a Edin mě obejme. Je to jako kdyby mi spadl ten nejtěžší kámen ze srdce. „Jsi fakt statečnej kámo. Fakt že jo a cením si toho. Nikomu to říkat nebudu, jenom jsem cítil to, jak moc to ze sebe chceš dostat víš." Hladí mě po zádech a já brečím. Můj táta to asi taky věděl. Nikdy jsme se o tom spolu nebavili, ale mám pocit, že mu to došlo, ale nikdy mě kvůli tomu nebral nějak jinak. Brečím a přemýšlím, jestli to říct mamce, Reiovi, Katty, nebo dokonce i Kate. Cítím se tak volný, tak v bezpečí a konečně, jako bych objevil, kdo jsem. Kdo celou doby vlastně byl ten Dwyn Hoover. Ten kluk, co mu umřel táta, ten kluk, který měl rád videohry, ten kluk, který jezdil na skatu a bavil se s přáteli, ten kluk kterému nešla matika a ten kluk, který nevěděl kdo je, ale měl okolo sebe lidi, kteří mu pomáhali to zjistit. Ten kluk, co miloval jiného kluka.

*Jestli jste to dočetli až sem tak Vám moc děkuji za veškerou podporu. Budu moc ráda, když mi tady zanecháte nějaký komentář jak se Vám příběh líbí. Nová kapitola by měla být hned, takže se snad máte na co těšit. Děkuji vám za podporu*