Hvězdy, které vyhasly moc brzy

-4-

Dwynwe strašně se na tebe těším

Av4n Vážně? Tak to je sweet

Dwynwe Už to plánujeme tak dlouho a teď konečně budeme spolu

Av4n Máš pravdu, je to super

Av4n Ještě to ale všechno musíme zařídit

Dwynwe To je sice pravda, ale nic to nemění na tom, jak moc tě už chci vidět

18 dní. Povzdechnu si nad zazvoněním budíku, který mi oznamujeme, že mě opět čeká další den plný učení a starostí s matematickými rovnicemi. Kéž by však tohle byli mé jediné starosti. Poté co jsem si konečně přiznal, že jsem bisexuál se můj život změnil k lepšímu i přes to všechno co se děje. Také mě napadl vážně skvělý plán, jak zjistit co je s Avenem, ale teď na jeho zosnování nemám vůbec čas. Jsem ustaraný, nevyspalý a hladový. Musím si jít udělat něco k jídlu.

Scházím dolů po dřevěných schodech a do nosu mě praští příjemná vůně. „Co to je?" pomyslím si a zůstávám v šoku, když vidím mamku v kuchyni, jak mi připravuje její palačinky, které jsou vyhlášené po celém okolí. „Ma-ma-mami? Co tady děláš?" zeptám se udiveně, protože je přeci úterý a mamka by měla být v práci. „Miláčku, je státní svátek, copak jsi zapomněl? Dneska jsem doma a napadlo mě, že když se tak pilně učíš, můžeme si udělat výlet, že ano Katty!" Kattyn jemný upištěný hlásek zakřičí jasné a zřetelné „Ano!" a mě je jasné, že z toho se nevymluvím. „A kam jako chcete jet?" zeptám se zmateně, protože mě nenapadá, kam bychom mohli jet. „Chceme vzít i Edina, protože pojedeme i s Edinovou mamkou. Chceme jet k jezeru." S Edinem? To snad ne. Chtěl bych být s Edinem, to neříkám, ale mám strach, že to Edin o mě někomu řekne. Jedeme tam prý na jednu noc, protože Edin má taky školní volno, aby se mohl připravovat na přijímačky na vysokou a finální zkoušky a naše mamky si vzaly den volna navíc. Těším se, ale mám strach. Nikdo jiný to neví a je mi to trapné. Začínám si uvědomovat co jsem si to vlastně přiznal a co to může mít za následky. Ne, že bych se za to styděl, ne že by to bylo něco, za co bych se měl stydět, ale s tímto pro mě bude život ještě těžší. Dlouho jsem to držel v sobě a nejsem připraven to říkat někomu dalšímu

Věci zabaleny a je čas vyrazit. S Edinem a jeho rodinou se setkáme až na místě, protože pojedeme jinudy. Vše je již připraveno a my nasedáme do auta. Okamžitě si na sebe nasadím sluchátka, abych mohl poslouchat hudbu. Jen co do ruky vezmu telefon mi přijde zpráva od Edina. „Neboj se, nikomu jsem nic neřekl a pokud to nebudeš chtít tak ani neřeknu." Je od něj moc milé, že se o mě takhle stará. Cesta bude trvat tak hodinu, to není na moc dlouho. V autě poslouchám písničky, povídám si s mamkou a Katty a celkově si užíváme společný čas, protože nám ho přeci zbývá tak málo, kvůli mému odjezdu na vysokou.

Dorazili jsme na místo a já před sebou vidím naši chatku. Jemně zchátralá, ale jinak vypadá docela v pohodě. Jsou v ní dvě místnosti. Mamky se rozhodly, že v jedné budou spát ony společně s Katty, a že jestli nám to nevadí, tak my budeme v té druhé. Ne, nevadí nám to. Vybalili jsme se věci a vydali se na oběd. Průměrný oběd v podobě mastné pizzy sice není to, co bych si úplně představoval, ale bylo to za cenu poměrně úměrnou té kvalitě, takže si moc nestěžuji. Hned po obědě jsme se vydali k jezeru. „Mají tady Tenisový kurt" pronese Edin a je mi jasné kam tím míří. To víte, oba jsme na základce hráli, ale já u toho vydržel asi rok a Edin tak rok a půl. Ono nebylo taky o co stát. Průměrný trenér, který učí dva kluky, kterým to sice moc nejde, ale snaží se není nic skvělého. Nebyl to žádný profík. Byl to jenom nějaký týpek, který prostě uměl hrát tenis. Vyzvu Edina na zápas a hrajeme jako o život. Mám pocit, že nás u toho moje mamka natáčela, takže si pak od ní vyprosím to video, abych ho mohl ukázat Avenovi. Bože, jak ten mi chybí. Nevím už co mám jako sakra dělat. K večeři si dáme nějaké jídlo z restaurace poblíž kam dojdeme pěšky vracíme se zpět do naší chatky.

Je asi deset večer a my jsme skončili s hraním společenských her. Byla to zábava, ale mamky už byli unavené, takže jsme se s Edinem taky odebrali ke spánku, nebo spíše k bezcennému brouzdání po internetu na našich telefonech. Musím uznat, že tu Wi-Fi byla překvapivě dost silná. To mě mile překvapilo. Zpráva od Avena pořád nikde. „Hele Edine?" zeptán se nervózně. „No?" „Můžu se ti s něčím svěřit? A jo, já vím, že je to poslední dobou tak trochu tvoje práce mě vyslechnout a utěšovat a promiň, ale už nevím, co s tím mám dělat." Myslím, že je to Edinovi poměrně jasné. „Jde o Aven, že jo?" Je mu to jasné. Upřímně jsem ale rád, že mě ušetřil dalšího zdlouhavého vyprávění o tom, co s ním vlastně chci řešit. „Víš, už se mi neozval tak dlouho, mám o něj strach." Tak jsem to konečně řekl, ta úleva, že jsem to někomu mohl říct, někomu, kdo mi nebude říkat, že se to stává a že se určitě brzy ozve. Edin mi to všechno řekne na rovinu. „hele kámo, nevím, jak to vy dva mezi sebou máte, ale odporučil bych ti jednu věc" řekne a já ho bedlivě poslouchám. „Vysrat se na to." Cože? Jak se na to mám podle něj asi vysrat? Co to je za kravinu? „Myslíš si, že se na to můžu jen tak vysrat?" řeknu poněkud naštvaně, protože mě nenapadlo, že řekne takovou pitomost. „Hele, prostě se to snaž nechat být. Vím, že jsi takový úzkostlivý, ale musíš to nechat plavat jasný? Nebo to alespoň zkus, prostě se ozve. Můžeš za ním zajet, jestli víš, kde bydlí, ale tak co už. Teď se hlavně soustřeď na jiné věci. Na to, abys udělal závěrečky. Tohle se pak vyřeší kámo, věř mi." „Jak mám asi jet přes půlku země?" řeknu naštvaně. „To já nevím. Nebuď na mě naštvaný laskavě. Ty jsi ten, co se mě zeptal, co má dělat a upřímně nevím co jsi ode mě čekal Dwyne. Vždy k tobě budu upřímný a ty to moc dobře víš. Podle mě jsi jenom čekal, že to vyřeším za tebe, ale kámo, to se vážně nestane, protože o tom, jak to mezi vámi je a všechny detaily víš jenom ty. Chápeš? Vážně bych nechtěl jít spát rozhádaný, tak se prosím uklidni a nebo to pojď vyřešit jako chlap a postav se mému názoru čelem a řekni mi proč je to blbě. Řekni mi, proč je blbě to, co si myslím." Dráždí hada bosou nohou, vždy takový byl, ale já mu to rozhodně nemám za zlé, protože mi takhle hodně pomohl. Beru druhou možnost. Postavím se tomu jako chlap a řeknu mu, co si o tom myslím. „Víš, co si o tom myslím? Že už sakra nevím, co mám dělat, chápeš? To si o tom myslím. To, že mi všichni jenom debilně radí, to že mě nikdo neposlouchá a asi ani nechce slyšet, to si o tom myslím ." ztěžka dýchám a nemůžu myslet normálně. Co se to sakra stalo. „Woah Woah zpomal hochu. Vidíš? Konečně jsi to řekl." Usmívá se. Usmívá se přesně tak jako můj táta, když mě viděl hrát tenis, když viděl, jak dobře mi to jde s počítačem, když viděl, jak hodný jsem byl ke svojí sestřičce, když se narodila. Rozbrečím se. Strašně moc mi chybí. Proč mě všichni opouštějí? Můj táta, Dan a teď ještě Aven. „To bude dobrý Dwyne, je to v pohodě. Jsem tady pro tebe" řekne, když si ke mně kleká a hladí mě rukou po zádech, aby mě utišil. Je jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Mám ho strašně rád.

Šli jsme spát za chvilku potom. Beze slova. Čistili jsem si vedle sebe zuby, ale nepadlo jediné slovo. V tu chvíli mi asi něco došlo. Došlo mi, že někdy nepotřebujete slova, že s některými lidmi vydá i ticho za tisíc slov. Došlo mi, že to Edin je ten člověk, který tu pro mě vždycky byl. Je to ten člověk, kterému můžu zavolat a on mi pomůže. Ten člověk, který mě vždy dokáže rozesmát. Ten člověk, kterému věřím a dal bych za něj ruku do ohně. Nikdy před tím mi to nedošlo, ale Edin je vážně můj pravý kamarád. A tak bych se k němu měl podle toho chovat. Je na čase se k tomu postavit čelem a říct mu, že si ho vážím a že tu pro něj jsem, protože hlavně v mužském světě tako sova neslyšíte moc často. Jsou to slova, která vám kamarád jen tak neřekne, ale měl by, abyste věděli, že mu na vás také záleží. „Mám tě rád Edine. Jsi fakt dobrej kámoš." „Já tebe taky ty idiote" řekne a oba po chvilce usneme.