Hvězdy, které vyhasly moc brzy

-5-

-5-

Av4n Dwyne, poslední dobou se necítím moc dobře, ale jsem rád, že tu pro mě jsi

Dwynwe Jsem a vždy budu, ale nechápu, co se děje

Av4n Bojím se, že se mi to všechno vrací.......ty věci a tak

Dwynwe Avene zlato

19 dní. Zní to šíleně, já vím, ale už to tak asi bude. Vzbudím se pěkně brzy ráno, kvůli paprsku slunce, jež mi posvítil do tváře přes polo rozbité žaluzie. Chatka stále vypadá pochmurně a šeře i přes světlo, které sem dopadá. Vypadá zchátrale, pohovky a povlečení jsou jeden velký kýč. Světle zelené povlečení s červenými květy růží, vypadá hůř, než se na první pohled asi zdá. Sednu si na roh postele a jen tak přemýšlím o tom, co se za poslední dva týdny stalo. Nechápu to. Sedím s rukama v dlaních a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak moc mi chybí. Chybí mi jeho hlas, který do telefonu šeptá, jak moc mě má rád. Musím s tím něco udělat, ale co. Z přemýšlení mě vytrhne náhlé prohloubení postele a ruka na mém rameni. Ohlédnu se vedle sebe a vidím známou tvář. Tmavé vlasy mu padají do obličeje a usmívá se na mě. „Co se děje? Vidím, že tohle ráno pro tebe nezačalo asi moc dobře co?" řekne a já přemýšlím, jak mu odpovědět. „Jen jsem přemýšlel, jak šílený je to, co se za poslední dva týdny stalo." Dnes mu znovu zkusím zavolat', ale teď ještě ne, to je na něj moc brzy. Dojde mi, že jsem si ani nezkontroloval čas na hodinkách. Od lesklého povrchu jejich skla se odrazí trochu světla, které mě dočasně oslepí. 7:30. Perfektní čas na to vstát a nasnídat se.

Dorazili jsme do veliké místnosti, kde na nás již čekaly naše mamky společně s malou Katty. Sedneme si k stolu a prohlížíme si menu. Když máme snídani objednanou pustíme se do konverzace, abychom probrali plány na dnešek. „Po snídani se asi půjdu na chvilku učit, jestli vám to nevadí" řeknu a Edinova mamka mě hned zastaví. „No to teda vadí. Přijel jsi sem odpočívat, a ne se učit." Moje mamka se samozřejmě taky přidá k tomu, abych si dal pauzu. Však jsem se učil pouze pár dní. Nic to není. „Tak co když jsi po snídani půjdeme zaplavat?" řekne mamka a všichni souhlasí.

„Tak my teda jdeme" řekne Edin mé mamce, která na pohovce popijí bílé víno a čeká až vyjde její kamarádka ze sprchy, aby si dala s ní a mohli vést dlouhou konverzaci až do noci. „Hlavně na sebe buďte opatrní a hlaste se mi!" apeluje na nás a já pokývnu hlavou na souhlas. Rozloučíme se a společně se vydáváme vstříc západu slunce a obchodu, ve kterém si koupíme nějaké dobré pití na uvolněnou. Jdeme po stále ještě rozpálené silnici, okolo které vede pár malých obchůdků. Teď se cítím šťastný. Tak šťastný, jak jsem již docela dlouho nebyl. Konverzace plyne a narazíme na téma kam půjdeme. Edin si vzpomene že tady bydlela nějaká jeho holka a prý ho chtěla vzít do nějakého altánu v lese za městskou knihovnou. Než to však stihla udělat Edin se s ní rozešel kvůli tomu, že ho podváděla s klukem z její školy. Chodili spolu asi čtyři měsíce, ale s tím druhým klukem byla asi rok a půl. Chudák kluk ani neměl ponětí, že nějaký Edin existuje.

Přišli jsem do obchodu a Edin hned sáhl po flašce. „Bože Edine, ty mi dáváš. Nemůžu se ožrat" řekl jsem a Edin se pozastavil. „Ty nechceš pít? " zeptá se s vážným výrazem na tváři. „Dej to do košíku a ser na to" řeknu a Edin se usměje. Procházíme obchodem, který je ověšen kýčovitými neony a ze stropu visí světlo, které jednou za čas zabliká. Myslím, že ani jednomu z nás zde není úplně dobře. Je to tu stísněné, páchne to tu a zcela upřímně to tu vypadá jako místo, kde zastírají prodávání orgánů, ale co už, mají tady vše, co potřebujeme. Do košíku házíme chipsy, alkohol, nějaká jiná pití a spoustu dalšího, abychom si mohli zpříjemnit večer. Jdeme k pokladně a kupodivu příjemná prodavačka nám oznámí cenu. Vyjdeme z obchodu a zamíříme k tomu lesnímu altánu.

Tak tady stál. Velký altán na kraji lesa. Byl bílý, trošku omlácený, ale místo na sezení společně se stolečkem tam bylo, takže jsme si nemohli stěžovat. Slunce již zapadlo, takže jsme byli v kompletní tmě. Naštěstí pro nás jsme měli baterku a Edin stihl pití rozlít ještě před setměním, takže jsme mohli být v klidu. Usrkl jsem ze svého drinku a podíval se na Edina. „Tak co, jak to jde s tou holkou, jak jsme se o ní bavili?" zeptám se a jeho oči se rozzáří. „Víš, myslím si, že o mě má taky zájem. Ne-nechci nic zakřiknout, ale vypadá to, že příští týden bychom mohli jít na rande. Prostě jsem se jí zeptal, jestli by někam nechtěla zajít a ona řekla že jo." Jsem za to velmi rád. Usměji se a přátelsky ho poplácám po rameni. Řeknu, že je to dobře a že jsem rád. Je to vážně hezké vidět. Vidět, že je váš kamarád šťastný. To dělá šťastného i mě. „Hele a co vlastně ta vysoká. Kam se hlásíš?" zeptá se Edin a vlna úzkosti se prožene mým tělem. Tady konverzace nabírá směr, který se mi moc nezamlouvá. Nechci o tom mluvit, ale Edin by pak byl zmatený, proč nechci mluvit o tak banální věci, jako je nástup na vysokou. „Edine, já..já se hlásím na I.T technika, ta škola... ta škola je v Kalifornii." Moje srdce spadne přímo do mého žaludku, když vidím Edinův výraz. Vypadá to, jako kdyby se měl každou chvílí rozbrečet. Upřímně, se mu ani nedivím. Slyšet to, že se váš kamarád, možná dokonce ten nejlepší stěhuje přes půlku USA je vážně něco nepředstavitelného. Taky mi bude chybět. I celá moje rodina. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale prostě jsem ti musel udělat. Možná to zní sobecky, ale musel jsem. „Proč tak daleko?" zeptá se smutně. „Aven se tam také hlásí. Budeme spolu na koleji." Ano, budeme, pokud mi Aven napíše. Pokud ho někdy uvidím. Pokud jsem teď nepřekopal celý svůj život od základů jen kvůli tomu, aby se se mnou rozešel a nedal mi ani vědět, nebo něco takového. Nejsem smutný ani vyděšený, teď jsem pouze nehorázně naštvaný. Možná to dělá alkohol, ale po něm jsem se nikdy takhle necítil. Vím, kdo je toho skutečnou příčinou. Vím kdo, nebo spíše co mi poslední tři necelé týdny dělá ze života peklo a nutí mě, abych se teď takhle cítil. Je to frustrace. Nevím, co mám dělat, nevím, co se stalo s mým klukem, ale hlavně, s tím dělat nic nemohu. Pouze čekat. Pouze čekat na to až mi napíše, nebo až se dozvím, že je po smrti. Začnu brečet. Edin ke mně přijde a obejme mě. „Proč zrovna já. Proč od mě kurva všichni vždy odejdou. Já nikdy nemůžu být šťastný. Jsem hroznej člověk. Teď tohle říkám někomu jako jsi ty. Ty jsi tu pro mě vždy byl Edine. Jsem hroznej člověk. Hroznej! Hroznej! Nejhorší!" Slova křičím tak, jako kdyby byla voláním o pomoc a také že jsou. Už nevím, co mám dělat. Edin chytí mou hlavu do svých rukou a otře mi slzy z tváří. „Dwyne, ty jsi ten nejlepší člověk, kterého znám, jasný. Za tohle nemůžeš, chápeš to. Nemůžeš a není to tvoje chyba." To, jsem vážně potřeboval slyšet. Celý život jsem si vyčítal tátovu smrt. Jako bych s tím mohl něco udělat, jako kdyby to byla moje vina. Může to znít hloupě, ale to, co Edin řekl mi vážně pomohlo. „Bojím se, že se mu něco stalo" zašeptám mezi vzlyky. „Je jediná možnost, jak to zjistit, Podívej se do lokálních novin tam, kdy bydlí a hledej nějaké zprávy o nehodách atd. Jestli nic nenajdeš je pravděpodobně v pořádku." Tohle jsem chtěl udělat již moc dlouho, ale bál jsem se výsledku. Bál jsem se toho, co tam najdu, teď mi Edin dodal odvahu. Musím to zkusit a neutápět se ve scénářích co by kdyby.

Chvilku jsme tam jen tak seděli a povídalisi o životě. Brečeli jsme, smáli se a vzpomínali. Vzpomínali na to, jaké tobylo, když jsme byli malí kluci, co si hráli s autíčky a lezli po stromech.Kluci, kteří se nebáli ničeho, protože se nebylo čeho bát. Kluci, kteří chtělico nejrychleji dospět. Teď jsme kluci, kteří se snaží se ničeho nebát, ale jižmají důvod ke strachu. Jsme kluci, kteří si přejí, aby nikdy nedospěli.