Byl krásný slunný den. Lehký vánek si pohrával s našimi vlasy. Byla to úleva od zasmrádlého a dusného prostředí Gretagne. Ten hezký den se ale záhy zkazil, když si Naomi všimla něčeho černého, co se k nám přibližovalo.
,,Hraničáři? Co je to? Neustále se to zvětšuje. A letí to k nám, " varoval mne Agnar.
,,Nevím, nikdy jsem tu nebyl, ale mohli by to být takoví speciální galičtí ptáci, četl jsem o nich. Nevzpomínám si, jak se jmenovali." Agnar se na mě podíval: ,,Tak určitě," řekl a trochu se vzdálil. Asi mi nevěřil.
,,Deane, ale ti ptáci jsou už docela blízko a jsou obrovští. Jsou to nějací dravci!" křičela Ainë. Začala mě chytat menší panika. ,,Co budeme dělat!?" zvolal jsem k nebi. Ještě že jsem to udělal, protože jsem si mým bystrým zrakem všiml, jak se na nás ti obří dravci vrhají. To nebylo úplně v pořádku. ,,Schovejte sééé!" zařval jsem na ostatní. Ti už tu ale nebyli, upalovali pryč až se jim za nohama prášilo. Oni mě opustili, hrůza. Rozběhl jsem se za nimi. Ti si to slíznou až je doženu.
Zaběhl jsem za nimi do hustého křoví, kam se schovali. Ještě že jsem to stihl, ti dravci by mě už určitě dostihli. Jeden mi dokonce ukousl kousek pláště. No nic to se spraví.
,,Hej lidi," upozornil jsem. ,,Už jsem si vzpomněl, jak se ti ptáci jmenují. Papoušci! Jsou velmi draví a útočí i na člověka." Ha, konečně jsem si mohl šplhnout. Mé nadšení skončilo záhy. ,,To sis asi spletl chleba a sůl, Deane. Tohle nejsou papoušci, tohle jsou harpyje. Aha, Snejksi," schladil mě Kåre.
,,Deane, Kåre, buďte zticha, nevíte, že se tu schováváme?" zprdla nás Thyra. Venku vedle houští se ozýval typický zvuk harpyje lačné po krvi. Naomi si z ničeho nic vzpomněla, že ji sváča vypadla z batohu, když běžela do houští. To se stane jenom jí. Vystrčila hlavu z křoví a rozhlédla se. Na zemi se už válel jen prázdný ubrousek od její svačiny, její oblíbené sekané v housce s hořčicí a okurčičkou. ,,Co budu jíst?" povzdechla si. Málem se tu roztekla, jak máslo na slunci. Tak z toho byla nešťastná. ,,No nic. Alespoň zhubnu. Na všem špatném musíte hledat něco pozitivního," poučila nás.
,,Ehm, Naomi, nechci ti do toho kecat, ale venku už nic není, tak můžeme vylézt," řekla Thyra. Tak jsme se sebrali a vylezli ven. To byla chyba, protože hned jak jsme ušli pár metrů, snesla se k nám jedna harpyje a odnesla Kåreho. Odletěla s ním na nedaleký kámen, kde ho rozporcovala pro ostatní harpyje. Probudila se v nás bojová zuřivost. Chtěli jsme ho pomstít. Vytáhli jsme si své zbraně a vrhli se na ně. To se rýmuje!
Bojovali jsme tvrdě a dloho, ale harpyjí bylo přece jen víc a ani my, zkušení válečníci, jsme na ně nestačili.
Nakonec jsme to nezvládli. Každá jednoho popadla a vzlétly s námi do oblak. Letěli jsme velkou rychlostí. Pod námi ubíhaly v dáli lány polí a babky, které na nich pracovaly s křikem odbíhaly pryč, když slyšely mocné bití křídel těch obrovských ptáků. Už byly asi zvyklé. Pole pod námi se změnila v louky, kde se pokojně pásly kozičky a ovečky. Louky se pozvolna proměnily v lesy, ve kterých zpívali ptáčci. Ti bohužel ztichli s příletem harpyjí. Všichni se jich tu asi báli.
Setmělo se.
Ti odporní ptáci nás zanesli do svého hnízda na vrcholu nějaké špičaté skály uprostřed lesa. Hodili nás tam, chvíli nad námi kroužili a pak odlétli.
Dostali jsme strach. Nebáli jsme se že budeme spát na skále uprostřed lesa, ale spíš že když usneme, harpyje přiletí a rozcupují nás, jako to udělali s Kårem. Vlastně jsme na něj trochu pozapomněli, pomyslel jsem si zahanbeně.
,,Nebojte, ti ptáci sem nepřiletí, asi... ," řekla Ainë, jakoby nám četla myšlenky a usmála se. Obdivuji její empatie. ,,Je tu hezký výhled na hvězdy. To zvládneme."
