Blížili jsme se na Araluen. V tuto část roku by tam měla připlout skandijská vlčí loď, aby se oficiálně rozloučila s králem Araluenu, Duncanem, a jeho rodinou, než odpluje po roční šichtě zpátky do Skandie.
Můj plán byl následující:
• Utéct z redmontské opatrovny ✓
• Najít někoho, kdo jede na Araluen a připojit se k němu ✓
• Doufat že kapitána letošní vlčí lodě, která chrání pobřeží Araluenu, znám
• Přemluvit ho, aby mě odvezl do Hallasholmu
• Žít šťastný nový život ve Skandii
Bojím se. Nejsem dobrá v mluvení k cizím lidem. Ale už jsem to párkrát zvládla, tak to zvládnu znova! Kéž bych s sebou měla Naomi a Deana, ti stydliví rozhodně nebyli. Za dnešek už na ně myslím asi po páté. Ke komu se dostali do učení? Uvidím je ještě někdy? Asi ne. Co by je někdy přivedlo do Skandie. Škoda, měla jsem je ráda. Moc... Opravdu moc...
Jak jsem tak premýšlela, ani jsem si nevšimla, že vozík naložený jablky, vejci a dalšími výrobky z farmy pana Mrkvičky se už dostává na dohled hradu.
„Slečinko, už tu budem!" zakřičel pan Mrkvička. Mám ho ráda. Je to milý postarší pán. Když jsem ho poprosila, aby mě svezl, bral to všemi deseti. Většinu svého času totiž tráví sám se svým poníkem Vilíkem. Vilík byl poník, který... no... dalo by se říct, že soutěž v kráse nebo vůni by opravdu nevyhrál. Už mu také nebylo nejmíň, a tak se každou chvilku po cestě muselo zastavovat, aby si odpočinul.
„Jo, jo," odpověděla jsem. Hrad Araluen byl mnohem větší a vznešenější než ten redmontský.
„A co vy vlastně potřebujete v Araluenu, slečinko?" zeptal se.
„Mám tam známé." Nebyla to úplná lež. Všichni Skandijci, by se dalo říct, že jsou mí známí. „A vy?"
„No von to byl vlastně Vilíkův nápad. Že prej už ho unavuje furt trčet na mý farmě, a tak že si prej uděláme výlet, že jo Vilíku," poplácal Vilíka na hřbetě, ale Vilík nevypadal, že by si toho nějak všimnul. „Projistotu s sebou vezu i pár zásob. Šlo by to prodat. A tady v Araluenu to dám za víc než u nás ve Wensley."
„Aha. To určitě, Wensley je oproti Araluenu malinká."
„Žejo! I já s Vilíkem si to myslíme. Ale dokonce se v ní můžete i ztratit! To vám je historka! Jednou jsme si tak s Vilíkem krmili slepice a von si to k nám přiřítil nějakej kluk a povidá mi, ať prej mu řeknu, kde tu najde ňákýho Slanýho Petra. Tak jsem mu povidal, že já žadnýho Slanýho Petra neznám a ať se nešťourá Vilíkovi v uchu, ale von mě ne a ne poslechnout, a tak jsem mu řek'..." povídal pan Mrkvička a přitom mohutně rozhazoval rukama. Zbytek příběhu jsem ignorovala a probírala se svým plánem. Mé myšlenky se ale stále vracely k Deanovi a Naomi.
Čím blíž k hradu Araluenu jsme byli, tím víc jsem se těšila na Skandii a zároveň se více bála. Divný pocit.
* * *
Když jsme dorazili na Araluen málem jsem se strachy rozpadla. Co když mě ti skandijci nebudou chtít odvézt domů a já zůstanu sama na hradě, který vidím poprvé v životě?! Co když se pak omylem přimotám večer do stáje, kde je Vilík a on si mě splete s mrkví?! A já se pak dostanu do helheimu, protože jsem nezemřela hrdinskou smrtí!!! A budu už navěky žít v říši utrpení bez možnosti ještě někdy spatřit svou rodnou Skandii!!! A budu bloudit jejími chodbami v neutuchajícím hladu a utrpení!! A co když narazím na Fenrira, který se nějakým nedopatřením osvobodí ze svých řetězů?! A budu s ním muset bojovat, ale v helheimu u sebe nebudu mít žádnou zbraň! Mohla bych teoreticky vzít nějaký šutr, ale stejně... stoprocentně bych umřela! PODRUHÉ!! AAAAAAA!!!! Když nad tím tak přemýšlím... kdybych umřela s tím kamenem v ruce a valkýry by ho uznaly jako zbraň a mou smrt za hrdinskou... mohla bych se přece jen dostat do Valhally a setkat se tam s tátou, Ódinem, Thórem, Týrem a dalšími statečnými bohy a zesnulými bojovníky. Jak o tom tak přemýšlím, nebylo by zas tak špatné tu zůstat. Až na to, že pravděpodobnost skutečnosti toho všecho, co jsem právě vymyslela je velmi mizivá.
