Můra

7

"To jsou moje chipsy, Evo."
Jsem si jistá, že mě slyšela. Okázale mě však ignoruje a cpe si do pusy celou hrst. Jen nad tím v duchu zakoulím očima.
"Co plánujete na prázdniny? Nějaké mejdlo?"
"Ježiš, Sofie, je dvacáté první století. Mejdlo už se neříká."
"No jasně, moje pobožná máti jede na tři dny do Medžugorje, od dvacátého pátého. Taťka mi za brigádu na stavbě dovolil klíčky od chaty. Takžeee?" protáhl Michal a obočí mu povyskočilo.
"Takže mejdlo," mrknul Jirka a potáhnul si z cigarety.
"Zas chcete chlastat?" zamhouřila Eva víčka.
"Ne, lásko," vzal ji Michal kolem pasu. "my, chceme chlastat."
"Nechcete počkat do osmnácti?" zeptala se Sofie jakoby mimochodem.
"Žijeme jen jednou. A časy se mění, Sofi. Dřív jsme my hledali pod stromečkem dárky, dneska hledají pod stromečkem rodiče nás," mrkne Michal.
"O můj bože, chčiju smíchy," setře jeho vtípek Eva a přitáhne si ho za šálu k polibku.
Někdy se mi z těch dvou fakt zvedá kufr.
"Vy jdete taky, ne? Ondro?"
Na chvíli zvedne oči od mobilu. Přes okraje brýlí koukne na Jirku. Všimnu si, jak mu oči na chvíli utkvěly na žhavém popelu, který se snesl z konce Jirkovy cigarety a propálil malou dírku do jeho softchellky.
"Copak mám na výběr?"
"Správná odpověď. Co ty, Helen?"
"To jsem taky zvaná?"
"Proč ne? Čím víc lidí, tím větší prdel," ušklíbne se. Z koutku úst mu vyklouzne oblak kouře, který mi zavane až pod nos. Nenápadně se odtáhnu.
"Doopravdy zveš lidi na mojí chatu?" zamračí se na něho Michal.
"Copak ty ji tam nechceš?"
Tím ho dostal. Jeho modré oči na mě rozpačitě těknou.
"Chci. Jasně že jo."
Neunikl mi Jirkův pobavený úsměv, který se pokusil zamaskovat dalším potáhnutím z cigarety. Přestože toho na něm moc k obdivu není, musím uznat, že manipulátor je skvělý.
"A ty můžeš?"
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem Michalovu otázku skoro přeslechla.
"Jestli to dovolí taťka," pokrčila jsem rameny.
"Bože, zlato, je ti sedmnáct, žiješ svůj vlastní život. Buď projednou trochu rebel."
"Šestnáct," opravila jsem Jirku a sledovala, jak hasí cigaretu o ledové zábradlí, o které se ležérně opíral. Nedopalek odstřelil prsty kamsi do bláta.
"Eva jede každopádně. A ty, Sofie?"
"Ty mě tam tak moc chceš?" zamrkala na něj Eva nalepenými řasami a znovu si nabrala hrst mých brambůrků.
"Ne, jen že jste s Míšou jak siamský dvojčata. To je fuk. Jedeš, Sof?"
Celá znervózněla. Její oči se na chvíli zastavily na mých, jako by u mě hledala pomoc.
Byla jsem jediná, kdo věděl o jejích citech k Jirkovi. 
Ne že bych byla ta vyvolená, komu by se svěřila. Spíš jsem to věděla ještě dříve, než ona. A nijak jsem se s tím před ní netajila.
 "Hele, děcka, to se chcete slít jak prasata i na Vánoce?" začala pomalu.
"Prasata?" vydechl nevěřícně Jirka.
"Děcka?" osočila se pro změnu Eva.
"Jakože nechci si hrát na Michalovu mámu, ale nejsou náhodou Vánoce o narození Krista, nebo něco takového?"
Chvíli jsme mlčeli. Jediný Jirka se okamžitě chytil nahozeného háčku.
"Chceš to tématické? Není problém. Seženu ti pelíškovku. A hned bude Vánoční náladička."
Michal se tiše zasmál.
"A jedeš teda taky? Ať vím, s kým vším mám počítat," vrací se k tématu a kouká přitom na Sofii.
"Rodiče říkaj, že na mě máte špatnej vliv, kluci," vyčetla jim parodicky.
"Každý potřebuje kámoše, co na něj budou mít špatný vliv, aby byl správně vychovanej. Tomu se říká škola života, zlato," vyplázl na ni Jirka jazyk, na kterém se mu na chvíli zatřpytil piercing. 
Podle jejího nervózního smíchu se z toho mohla Sofie zbláznit. Začínala jsem si tu připadat přes počet.
"Takže tebe si píšu též. Postele jsou tam tři, někdo bude muset mít spacák," oznámil Michal.
"Hlásím se dobrovolně. Aspoň pak líp trefím," mávnul rukou Jirka a zalovil v kapse. Vytáhl žvýkačku a jednu si strčil do pusy. Nabídl i mi.
Vzala jsem si.
"Tím pádem se nás vleze víc," poznamenala Eva a sledovala mě, jak si vybaluju žvýkačku z obalu. Tyhle sladké růžové jsem moc nemusela. Ale jelikož jsem bez oběda a už bych vážně něčím měla trochu zklidnit hlad, brala bych teď cokoli. Zvlášť když mi Eva sežrala všechny chipsy.
"Koho bys tam ještě chtěla?" podivil se Michal a cvrnknul Evu do čela.
"To tam budeme tři holky a tři kluci? Není to trochu blbé?"
"V čem je to blbé?"
Eva si stáhla čepici se symbolem mimozemšťana hlouběji do čela. Zdála se mi trochu uražená.
"To tam nechceš nikoho kromě Jirky?" zamumlala. 
"Zapomnělas na mě," ozval se Ondra a ani nezvedl zrak od displeje. Co tam pořád dělá?
"Ty se nepočítáš, nerde," setřela ho Eva nekompromisně.
"Tak řeknu ještě Benovi," nadhodil Michal.
Eva s Jirkou unisono vzdychli.
"Co vám je?"
"Jeho ne," promnula si Eva unaveně dokonale rovně vytrhané obočí. "Bude zas žvanit o astrologii."
"Astronomii. Astrologie je pseudověda," opravila jsem ji.
Triumfálně na mě ukázala. "Copak ti nestačí tohle?" řekla otráveně.
Nic jsem na to neřekla, nepotřebuju jí dávat víc zbraní.
"Co je? Je to můj kámoš. A má auto. Jak se tam chceš se všema těma krámama dostat bez auta?"
"Kdybys neutrácel za ty pitomé kytary, měl bys našetřeno na audinu. A co se týká těch tvých kámošů, měl by sis je trochu protřídit," vypočítává Eva a tváří se u toho jako žena ošlehaná životní zkušeností.
"Snad ti nechce řídit soukromý život, podpantofláčku," rýpnul si Jirka a nafouknul bublinu.
"Tohohle například," přimhouřila Eva oči. Jirku to jen rozesmálo.
"Hej lidi, máme pět minut," oznámil Ondra a pokynul bradou k horní části svého displeje.
Jirka zklamaně zabručel. "To uteklo nějak rychle."
"Nic jsi nejedl," poznamenala Sofie a zmačkala v ruce papír od své svačiny.
"Tamto byl můj oběd," ukázal Jirka palcem za sebe na stále ještě doutnající nedopalek. "Ok, lidi, jdu ještě do bufetu. Jdete někdo se mnou?"
"Sorry, mám ruštinu. Maturuju z ní, na tu znova přijít pozdě nemůžu, jinak mi dá Vrabec nehodnoceno," krčí Michal rameny. 
"Bože," odfrknul si Jirka a vrazil prokřehlé prsty do kapes. Michal se mezitím zvedl ze zábradlí a pomohl seskočit Evě. Dupnutím jsem dostala ze své boty trochu hlíny. Letošní Vánoce budou stát zase za starou belu.
"Tak po škole?" ozvala se Sofie a vzala ze země svůj batoh.
"Hm," odpověděl Michal neutrálně. Jirka nereagoval vůbec.
Odhadla bych, že ji to muselo vnitřně zranit se stejnou dramatičností, jako Odettu Siegfriedova zrada.
"Tak čau," rozloučila jsem se a v doprovodu Sofie a Michala zamířila do školní budovy. Cestou se od nás Michal oddělil.
"Bože můj, to byl zase cringe," projela si Sofi rukou vlasy.
"Neřeš to. Jedeš s ním na chatu, co víc chceš?"
"Ještě nevím, jestli pojedu," opravila mě zoufale. "Co když mi to mamka nedovolí? Ještě jsem si neopravila tu čtyřku z literatury."
"To bude dobré. Pomož jí s pečením nebo něco."
"Cukroví už máme plný barák."
"Tak pohlídej prcka."
Za hovoru jsme došly do třídy. Posadily jsme se do své lavice a vytáhly si z navlhlých batohů učebnice.
"Nesnáším ho."
"Tvojeho nevlastního bráchu?"
"Ne! Teda, toho taky. Ale to teď nemyslím."
"Tak koho?"
"Jirku, přece."
"Nesnášíš?"
"Ne tak nahlas."
Vždyť to byla ona, kdo řekl jeho jméno.
Do třídy vešla učitelka a rozhovory studentů ustaly. Všichni jsme se postavili.
"Nesnáším ho za to, jak ho miluju," sykla mi do ucha ještě.
Jo, to mi něco říká.