Můra

10

Stála jsem na autobusovém nádraží a snažila se rozeznat odjezdy autobusů na informační tabuli. Oranžové písmo bylo z téhle vzdálenosti tak těžko čitelné, že jsem mžourala skoro jako poloslepá Oma Greta.
Schovala jsem ruce do kapes, abych je ochránila před mrazivým vzduchem. Přestože ještě nesněžilo, chodník byl pokrytý vrstvou jinovatky a ledu.
Bylo to marné, odsud odjezd nepřečtu.
Proč jsem se o to vlastně pokoušela? Stejně si nejsem jistá, kam vlastně mířím. Asi jsem se jen pokoušela zabít čas.
Místo luštění nápisů jsem se zahleděla na nástupiště naproti, šesté. Stálo tam jen pár lidí. Stará paní s taškami nákupu, muž, který držel za ruku holčičku navlečenou jako na Sibiř a pár mladých kluků, kteří přešlapovali ve svých nízkých adidas teniskách a kouřili.
Vsadila bych se, že jsou tu ze stejného důvodu, jako já.
Náhle mi čísi studené dlaně zacloní výhled.
"Hádej kdo?"
Neleknu se. Známý hlas a dávné tušení jejího příchodu mě o identitě osoby ujistily už dávno.
"Mám pepřák," pronesu rádoby varovně a potlačuju úsměv.
Ruce se odtáhnou a chytí mě za ramena. Přitáhne si mě blíž k sobě a ze své výšky mi pohlédne do obličeje. Musím se zaklonit, abych na jeho modré oči a šibalský úsměv dobře viděla.
"Nebezpečný."
"Tak jsi dorazil," zazubila jsem se a konečně se k němu obrátila čelem. Založil si ruce do podpaží.
"Jasně že jo. Erik Sychra byl mnohokrát popisován ustáleným slovním spojením: přesný jako hodinky."
Zakoulela jsem očima. Tak ráda jsem ho viděla.
"Přestaň dělat šaška."
Zašklebil se. Zastrčil ruku do kapsy a zalovil v ní. Když ji vytáhl zpět na denní světlo, měl na dlani kromě spousty drobečků z roztrhaného papírového kapesníku i čtyři hašlerky.
"Uplácíš mě?" zeptala jsem se narovinu.
"Si."
Chtělo se mi ho znovu něčím setřít, ale jelikož hašlerky miluju, musela jsem si přerovnat priority. Jednu jsem rozbalila a strčila si ji do pusy.
"Odpouštím ti, zmetku" zamumlala jsem a papírek od bonbonu mu vrátila na ruku.
"Díky," protáhl ironicky a zastrčil si všechno zpátky do kapsy. "Zase za školou, slečno Havránková?"
Ohodila jsem ho vzteklým pohledem. "Ty mi fakt nemáš co vyčítat."
"Snad to nechceš dávat za vinu mě," rozesmál se. "Já na tebe mám přece jen ty nejpříznivější dopady."
"Které zahrnuje kouření, flákání školy a ne zrovna bezpečné cestování, že?"
Neodpověděl, jen se smál.
"Kam míříme dneska?" změnila jsem téma.
"Co já vím? Vyber autobus."
S Erikem v závěsu jsem přeběhla přes nádraží a postavila se do řady k těm lidem na šestce. Autobus právě přijížděl a mě už se vážně chtělo do tepla.
"Takžeee," protáhl Erik a zhoupnul se na špičkách. "Proč jsme tu tentokrát?"
"Co tím myslíš?" zamumlala jsem tak, aby to slyšel jen on. Ta paní s nákupem, co stála přede mnou, se zdála být až moc zvědavá.
"Proč jsi mi včera zase napsala? Záškoláctví přece pácháme jenom z vážných důvodů, nebo ne?" 
Slovo vážných pronesl tak afektovaně, že ho tím vyloženě přebarvil sarkasmem.
"Spolužáci plánovali přespávačku na chatě o prázdninách. Taťka mi to zakázal a dost těžce to vzali."
"Byli na tebe hnusní?"
Přikývla jsem.
Ve vzpomínkách jsem se vrátila k Evinému spílání, Jirkovým výčitkám, že nemám žádnou vlastní vůli a Michalově neskrývané úlevě, kterou se snažil zabalit do výmluvy malého prostoru.
Po tomhle divadle mi došlo, jak moc na nich některé vlastnosti nesnáším. A taky to, že v případě Evy a Jirky negativní vlastnosti dost významně převyšují ty pozitivní.
"Mám psát opravku z matiky, které rozumím asi jako ty chemii," pokračuju o něčem jiném.
"I ty líná studentko."
"Navrch jsem dneska měla mít sezení s Hruštičkou."
"To je škoda, že o něj přijdeš. Mohlas ji ode mě pozdravit."
Nemusím mu říkat, že to nejsou jediné důvody.
Ten hlavní je, že jsem ho zase chtěla vidět.
"Vždyť tě nezná."
"Zatím," ušklíbl se pletichářsky a poupravil si šálu, jako by to byla kravata.
Hruštička je moje školní psycholožka.
Po zásahu Macíčkové do důvodů mojí nepřítomnosti se začala o celou věc zajímat i ona. Na třídních schůzkách přepadla tátu a doporučila mu, abych ji začala navštěvovat.
Jmenuje se Rušičková, ale má tak ohromné pozadí, že se jí prostě nedá říkat jinak.
S tou přezdívkou přišel samozřejmě Erik, po tom, co si vyhledal její instagram. Ta osůbka s vorvaní základnou ho zaujala tolik, že ji oficiálně přidal na seznam svých oblíbených lidí.
A že je ten seznam dost dlouhý.
"Tebe dneska ve škole nepostrádají?" ptám se a pokračuju ve frontě.
Je to seznam několika instagramových účtů.
Erik si sbírá některé jejich fotografie a pak je skicuje. Říká, že člověk musí mít na vyobrazení něco do sebe. Něco neobvyklého. Dokonce pro tento jev vymyslel samostatný pojem kreslogenický.
"Záchrana kamarádky je přece podstatnější než studium."
Hruštička se mu zdá dokonale kreslogenická. A prý nejde ani tak o její těžiště, jako spíš o celkový tvar obličeje.
Hodně trapná výmluva, hochu. Prostě jenom potřebuješ někoho na trénink karikatur.
"Jinak doma dobrý?" nadhazuje další otázku.
"V rámci možností."
"To nezní dobře."
Posunuli jsme se blíže ke vstupu.
"Nedávno jsem nechala botu u Štěpána, když mě od tama taťka evakuoval."
Paní přede mnou se na mě překvapeně otočí se znepokojeným výrazem.
Dochází mi, že mluvím moc nahlas.
"Dobrý den," pozdraví ji Erik zvučným hlasem, s úsměvem na tváři.
Paní mu neodpoví a pospíší si, aby objednala lístek. Jen stěží potlačuju smích.
"Co byla ta rozbuška tentokrát?"
Kupuju svou jízdenku. Řidič se tváří stejně kamenně jako pokaždé.
Projdu poloprázdným autobusem a sednu si úplně dozadu, na poslední dvojsedačku. Erik se posadí vedle mě.
Chci mít na naše rozhovory co největší soukromí.
"Zase zalízáš do tmavého kouta?" provokuje.
"Nedělej že se ti tu nelíbí."
"Pravda. Ať žije asocializace. Tak co ho tak naštvalo?"
"Tátu? To co vždycky, Někdo se zmínil o mámě."
"Takže tě jako velký hrdina vzal do bezpečí a zařídil ti další úzkosti."
"Bez jedné boty."
"Které?"
"Modré martenesky."
"Sakra! Ty se ti tak skvěle hodily k mikině ode mě."
"Něco se oželit musí."
"Třeba ti ji Štěpán ještě vrátí."
"Snad jo. Zatím mám o pár bot míň."
Erik si sundal šálu a položil si ji do klína.
"Kamže tenhle autobus vlastně jede? Nějak jsem si to zapomněl přečíst."
Vylovila jsem z kapsy lístek.
"Někam do Proseku."
"Chill."