Můra

11

"Co ode mě chceš na Vánoce?"
Zvednu oči od Anny Frankové a s povytaženým obočím se podívám na Anežku, která se právě před zrcadlem pokouší nakreslit si červené oční linky.
"Poníka."
"Nebuď otravná."
"Nevím. Ty se mi obtěžuješ něco koupit?"
"Chci začít nový rok s dobrým skutkem," utrousí a namočí štěteček znovu do tuby. "Tak co budeš chtít?"
"Cokoli. Něco univerzálního."
"Ořezávátko na tužky?"
"Až tak univerzální jsem nemyslela."
"Tak si řekni sama, nebo ti dám balení vložek."
Chvíli přemýšlím.
"Nějaký šperk."
"Jakýkoli?"
"Třeba náhrdelník."
"Ok."
Pohlédnu na ni. Začíná si malovat druhé oko. Sleduju její soustředěný výraz v zrcadle.
"Co chceš ty ode mě?"
Tmavé oči v zrcadle se zahledí na mě.
"Hodila by se mi fialová kabelka. Ale ty máš děsný vkus na všechno. Tak něco na malování."
"Plátna? Není to málo?"
"Tak toho kup víc. Plátna a aspoň litr bílé akrylovky. Ta se hodí vždycky."
"Uhly nechceš?"
"Těch mám tři prdele. A moc je teď nepoužívám."
"Fajn. Tak plátna a barvy."
"Žádné šunty. To bys mi rovnou mohla dát voskovky."
"Spolehni se."
Zašroubuje tubu a otočí se na židli čelem ke mě.
"Co na to říkáš?"
Chvíli její linky mlčky hodnotím
"Tlučou se ti s odstínem rtěnky."
"Ježiš, na to teď kašli. Vypadá to dobře? Jakože s mojí barvou očí a tak."
"Jo. Celkem fajn."
"Je to teplá barva, takže by to tak být mělo. A není to moc agresivní?"
"Když si sladíš do červena i něco z oblečení..."
Otočí se zpět k zrcadlu a kouká na sebe.
"Šátek?"
"Spíš sukni. A jdi do tmavé."
Vím jak je pro ni její vzhled důležitý. V podstatě vím přesnou sérii odpovědí, kterou chce slyšet. Není zas tak těžké uspokojit tak přímočarého člověka, jako je Anežka.
"Myslíš že v tom budu moct na Vánoční večírek?"
"Na vaší škole?"
Kývne.
"Viktor tam bude?"
Obrátí se na mě. V očích má zase zlost. "Copak to na věci něco mění?"
"Ne, jenom mě to zajímalo," zakoulím očima. "Můžeš. Stejně si vždycky děláš, co chceš."
Lichotka, maskovaná jako povzdech, zabrala.
Otočí se zpět k zrcadlu a nedaří se jí skrýt spokojený úsměv.
"A co ty a ten tvůj milý?"
"Není to žádný můj milý."
Kouká na mě, na tváři pobavený výraz. "Tak nápadník. Jak že se jmenuje? Bartoloměj?"
"Benedikt."
Skoro se rozesměje.
"Měla by ses taky vyfiknout, abys na něj udělala dojem. Šarm je naše zbraň."
"Nechci na něj dělat dojem. Zapomnělas? Nezajímá mě, to já jeho."
"No neměla bys být tak vybíravá," podotkne a začne si nanášet na tamponek odličovadlo. Přejede si s ním přes rty. "Je ti šestnáct. Hodiny tikají. Už tak nejsi typ většiny kluků, a bude to čím dál horší. Čím dřív začneš s prvním pokusem o vztah, tím líp."
Přestaň se chovat, jako milostný poradce, sestřičko.
Víš o mě houby.