Můra

15

Vypadají jako mravenci. A vlastně k nim nemají moc daleko.

Lidi pod námi se převalují přes sebe, mísí se, překřikují, všude vládne dokonalý chaos. Přesto se však zdá, jako by v něm panoval zvláštní řád. Lidé se otáčejí kolem stolů, berou do rukou věci, vyměňují si je a zase odcházejí.
Dobročinný prodej.
Předvánoční klasika. Lidé si kupují předražené cukroví a bezvýznamné cetky za nekřesťanské peníze. Konejší se přitom medem kolem huby, že je to pro dobrou věc, ale já stejně znám pravdu.
Kdyby lidé tak moc toužili po dobrých skutcích, vzali by lopaty a míchačky a šli zorganizovat stavbu školy v rojzvojové zemi. Jaký má pro ně smysl sbírka peněz za prodej přáníček a pečených čajů?
Nejde spíš jenom o to, že potřebujeme pravidelně rozhazovat a běžné způsoby už nás omrzely? Navíc koupě takových hloupostí s sebou přece přináší bonus v podobě pocitu dobrého skutku, ne? Není to trochu, jak to říct... pokrytecké?
Nevím.
Je mi to jedno.
Naštěstí se mi podařilo tomu chaosu úspěšně vyhnout.
Společně s Erikem jsme totiž objevili schodiště na balkón. Jelikož se celý trh odehrává v divadelním sále, je to docela výhra. Odtud se můžeme oba skrýt před září lustrů i slídivými pohledy, aniž bychom přišli o příležitost vše sledovat.
Možná bych se i dobře bavila, kdyby to celé netrvalo už přes dvě hodiny.
S Anežkou jsem se domluvila, že až se dostatečně vyřádí, napíše mi na mobil.  Sto padesát minut od našeho rozchodu už uběhlo, a stále nic.
Kdybych tu neměla Erika, pomátla bych se. 
Zabrali jsme dvě sedačky těsně u zábradlí dost daleko na to, aby si nás nevšimli pořadatelé ale zase ne příliš, abychom se neokrádali o výhled. Podpírám si bradu a snažím se udržet při smyslech. Erik má na klíně sešit a skicuje náhodné postavy.
"Nad čím přemýšlíš?"
Mlčíme už tak dlouho, že mě ta tlumeně pronesená věta skoro poleká. Ohlédnu se po něm. Ani nezvedl oči, pokračuje v kreslení.
"Nad lidmi. Nad tím, jaké divadlo pořád hrajeme sami na sebe."
"Konkrétně?" načmárá obrysy obočí. Výraz krásné ženy se rázem změní. Najednou tak krásná není, v očích se jí zrcadlí bolest.
"Pořád předstíráme. Snažíme se zabalit naše jednání do co nejvznešenějších důvodů, i když je to zbytečné. Kdo tomu uvěří, když ani my sami ne?"
Kresba ženy prsty křečovitě svírá přívěsek na krku. Možná je to dárek od někoho, koho právě ztratila. Těžko říct, co se za tím výjevem může skrývat. Erik už jen naznačí živůtek šatů a začne s novou postavou.
"Lidi se lžemi uklidňují. To je známá věc, nedělej že je to zrovna pro tebe novinka."
"Narážíš na něco?"
"Na to, jak moc studuješ lidskou přirozenost."
Teď to zachránil.
Přitáhnu si kolena a opřu si o ně předloktí. Mezi ně zabořím bradu.
"Furt nepíše?"
Vylovím z kapsy mobil, abych se ujistila. Nic.
"Asi nás ještě dostatečně nepomluvila."
"Jak to nás? Vždyť já mám skoro svatozář," ušklíbne se a koukne přes okraj balkónu. Asi hledá inspiraci. "Navíc neví, že jsi tu se mnou, nebo jo?"
"Prej svatozář. Ty zrovna," odfrknu si a zapíchnu prst do další kresby. "Co je tohle?"
Kresba se naprosto vymyká stylu ostatních.
Vypadá trochu jako nějaká kreatura z hororu. Ne že by snad byla děsivá. Je spíš pořádně znepokojující. Hrbí se a tahá si z křečovitě rozevřených úst cosi jako kouzelnické šátky. Čím je řetězec delší, tím více se šátky podobají zuboženým ptákům.
"Autoportrét."
"Pak kdo tady potřebuje psychologa."
"No to brzdi, tohle je umění. Ty jsi cvok v trochu jiném ohledu."
"Nebuď zlý."
Zvedne oči a podívá se do těch mých. Když promluví, jeho hlas už je úplně vážný : "Vždyť víš, že si dělám srandu. Je tu trochu nuda."
Afektovaně se zasměju. "S Erikem Sychrou a nuda? No dovolte! Nesmyslnější věta doposud k mým uším nedolehla!" 
Chvíli hodnotí můj výraz. Když si je jistý, že jsem jeho omluvu přijala, usměje se taky.
"Samozřejmě. Já jsem zábava sama. Díky mě máš za sebou halušky z trávy, zvrhlé fantazie a absence ve škole. Jsem kamarád k pohledání."
"Přestaň mě srát."
Rozesměje se.
"A jestli jde o tátu," pokračuju hrdě, "Jeho názor na tebe mě nezajímá. Vlastně se můžeš cítit docela poctěn. Napříč mou osobní historií jsi jediný kluk, k němuž jsem měla dovoleno přijít až do bytu. Několikrát."
"Oba víme, proč ti to dovolil."
Kdesi za žaludkem ucítím záškub. Od páteře se mi do končetin rozlije nepříjemné mrazení.
O tomhle se bavit nechci. 
Bleskově zapřemýšlím nad tématem, které bychom mohli začít místo tohohle. Nakonec se však snažit nemusím. Erik s tím přijde sám.
"Proč se vlastně raději nudíš se mnou než se svou sestřičkou?"
"Myslím, že sis právě sám odpověděl."
Začne kreslit hrubou siluetu další postavy. Sám pro sebe se usmívá.
"Není vztahu složitějšímu než toho mezi sestrami."
"To řekl zas kdo?"
"To jsem řekl já. Ale občas spolu vyházíte, ne?"
Opřu si bradu zpět o kolena. Pokouším se najít Anežčin červený kabát dole v té změti těl.
"Občas jo. Ale je to spíš výjimečné. Cosi ji pořád nutí mě ponižovat. Tuším, že si tím chce něco dokázat."
"Jako třeba?"
Položím záda na opěradlo. Hlava se mi zakloní a já tak můžu pozorovat řady zářivek, které k příležitosti trhu nebyly rozsvíceny. Kdo by taky tušil, že se dva teenageři proplíží až sem nahoru?
"Těžko říct. Možná ve mě vidí svoje vlastní traumata. Tímhle způsobem se je snaží zesměšnit, navodit si pocit, že jsou slabé a bezvýznamné."
"To je trochu kontraproduktivní."
"To nevím."
Začíná mě bolet za krkem. raději se podívám zpět dolů. Pohled mi padne na Erikův sešit. Nová postavička začíná nabírat rysy tváře. Jsem to já. Proč teď kreslí mě?
"A co ty a tvoje sestřička? Vy spolu vycházíte?"
"Je mezi náma rozdíl deseti let, Leničko. Náš vztah je v podstatě jasný."
"Velký bratr a malá princezna?"
"Hm."
"Statečný ochránce a jeho vzácný poklad."
Ušklíbne se. "To už zase trochu přeháníš."
"Ale je to tak, viď? Snažíš se ji chránit."
"A divíš se? Je to dítě. Temná stránka rodiny ji skoro minula. Byl bych rád, aby to tak taky zůstalo."
Skrytý význam té věty zůstane viset ve vzduchu jako černý sup. Stín jeho ohavných křídel na chvíli zahalí hlavy nás obou.
"Promiň."
"Za co se mi omlouváš?" podívá se na mě, jako by to opravdu nevěděl.
"Já... Nevím. Prostě jsem... To je jedno."
"Co?"
"Nechtěla jsem ti to připomínat."
Přestane kreslit. Znovu na mě pohlédne. V modrých očích má cosi podivného.
"Začal jsem o tom sám. Nemůžu se hroutit pokaždé když na taťku přijde řeč, Leni. Je to normální věc, jsem v pohodě. Až budu mít úzkost, poznáš to."
"Neměli jsme o tom začínat."
Chvíli oba mlčíme. Kouká na mě přes okraj sešitu, zatímco se já snažím zarputile jeho pohledu vyhnout. Začínám si žmoulat v prstech okraj rukávu.
"Ale něco tě zajímá. že? No tak, nestyď se. Šup, ven s tím, ptej se."
"Jak to teď mezi sebou vlastně máte? Chci říct... Volá vám třeba? Tvojí mámě?"
Vrátí se ke kreslení. Dělá jemné tahy a kreslí mi vlasy.
"Ne. Od té doby, co se odstěhoval, jsem ho neviděl a ani jsem s ním nepromluvil. A je to dobře. Pro Melanii bude lepší, když pro ni zůstane jenom jménem. I mámě bude líp když budeme dělat, že nikdy neexistoval. Aspoň prozatím."
"A pro tebe?"
"Pro mě je to takový bubák pod postelí. Dětská noční můra."
To mě přinutí se zamyslet.
Koukám do prázdna a znovu si vybavuju okamžik, kdy mě poprvé napadlo, že Erikův vztah s otcem není úplně normální. To, že je taky nebezpečný mi došlo až mnohem později.
Mockrát jsem si to vyčítala. Říkala jsem si, že jsem to měla pochopit dřív, že jsem o tom měla někomu říct a vyřešit to hned.
Ale uvnitř stejně vím, že by to nic moc nezměnilo.
Zasadil Erikovi do života hlubokou jizvu, přetínající jeho domov, rodinu i vzpomínky. A tomu jsem zabránit nikdy nemohla.
Koneckonců, bylo mi teprve devět když pana Sychru povolali k soudu za sexuální zneužívání a domácí násilí.
Vidím to jako včera. Šokované strnulé výrazy mámy a táty, když se o tom poprvé doslechli. Nevěřili tomu. Nedokázali si ani představit, že by se takové hrůzy mohly dít v domě tak blízko tomu našemu. Oba Erikovu rodinu znali ze sousedských akcí. Po téhle novince jsem měla dlouho nevyslovený zákaz za Erikem chodit.
Tehdy mi to přišlo kruté, protože jsem nechápala, co se stalo.
Teď už to chápu.
A je to ještě mnohem horší.
"Proč musíme mít oba život na hovno?"
Pohyby jeho tužky už nejsou tak uvolněné. Pečlivě stínuje záhyby mikiny.
"Těžko říct. Asi jsme se narodili pod černou hvězdou."
Obrysy lidí pod balkónem se začínají rozpíjet. Jakmile mi dojde, že brečím, rychle si opřu čelo o předloktí, aby mé slzy neviděl.
Paradoxně je to právě ten pohyb, který upoutá jeho pozornost.
"Proboha, Leni, tohle ne. Přece kvůli mě nebudeš brečet."
Rychle odloží tužku aby mě mohl jednou rukou obejmout. Opře mou hlavu o svou klíční kost.
Teď je sebeovládání ještě složitější.
"Brečím i kvůli sobě, ty egoisto," odseknu vztekle a začnu si otírat oči.
Navzdory situaci se Erik rozesměje. Pořád však zní nešťastně. Mám strach, že kdybych se mu podívala do očí, leskly by se mu stejně, jako ty moje.
"Psychologa potřebujem oba," podotkne s bolestným úsměvem.
"Oba ho máme už hezky dlouho a zatím se moc nezdá, že by to pomohlo."
"Na tom něco bude. Ale aspoň se snažíme."
"Není to trochu silné slovo? Kdopak si tady sám vysadil prášky, co?"
Přestane mě objímat a s údivem se mi podívá do očí.
"Chceš mě obviňovat? Vždyť mě víc omezovaly než léčily. Tak promiň, ale raději budu mít deprese a krvácející duši, než mlhu v mozku. Múza miluje zraněné lidi."
"To je pěkně trhlý důvod."
"Za magora už mě stejně mají, tak co?"
Vezme opět tužku a pokračuje ve skicování. Cítím, jak mi spánky začíná pulsovat známá bolest.
"Jaké chceš boty, slečno Havránková?"
Zaostřím na sešit.
"Nakresli mi jenom jednu."
"Supr nápad."
Zavřu oči. Užívám si, že mě Erik nechává se o něj opírat. Teplo jeho těla mě uklidňuje.
Přemýšlím o tom, co před chvílí řekl.
Narozeni pod černou hvězdou. To by vysvětlovalo spoustu věcí.
Možná jsem jen sebestředná a naivní, ale občas mám opravdu pocit, že ne každý má život tak složitý. Občas mi připadá, že osud vyjebává jen s pár vyvolenými.
Co třeba ti lidé pod balkónem? Mají všichni do jednoho za sebou tak složitou minulost a tolik traumat, jako já s Erikem?
Cítí se taky tak moc ukřivdění, podvedení a ztracení? Mají je druzí taky za cvoky?
Troufám si říct, že určitě ne. Rozhodně ne všechny.
Co se skrývá za těmi maskami šťastných a úspěšných dospěláků, to netuším, ale jsem si jistá, že co se temné minulosti týče... Mezníků, které doopravdy nemohli nijak ovlivnit, mají jen málo, ne-li žádné.
To bude pravděpodobně ta věc, co odlišuje cvoky od normálních lidí.
"Může to být takhle?"
Zvednu víčka a podívám se na svou podobiznu.
Je dokonalá. Není jako fotografie, na to by potřeboval víc času, ale rozhodně je jasné, že má talent. Dívka, která na mě hledí, je nezaměnitelná s kýmkoli jiným.
Má všechny detaily. Malou vrásku nad levým obočím, kvůli které se mi Erik často smál. Sám však musel přiznat, že zadumaný, podmračený výraz, je už součást mé image.
Nevynechal dokonce ani náznak malé jizvy na mé bradě.
Jizvy od střepu z čelního skla.
"Příště bys mě mohl nakreslit v nějaké atraktivnější pozici," pronesu kriticky.
"Chtěl jsem být realista."
Praštím do něj loktem, sám pro sebe se krátce zasměje.
"Dochází mi nápady."
"Tak nakresli něco Vánočního." Posunu se blíže k němu, abych se mohla opřít pohodlněji. Levou ruku dá kolem mě a skicák si drží v ní. Pravačku má stále volnou na tvorbu.
Divné. Normálně už by mě odháněl.
Ale stěžovat si nebudu.
Spokojeně zavřu oči a chvíli poslouchám jen zvuk tuhy tančící po papíře. Hlasy lidí se mění v nesrozumitelný šum kdesi v pozadí mé mysli.
O čem se vůbec dohadují?
Kdyby lidi omezili své nekonečné rozhovory jen na to, co je opravdu důležité, svět by byl určitě mnohem tišší. Takový svět by se mi líbil.
Bez nervózních poznámek o počasí, bez formálních odpovědí na otázku, jak se mám, bez hloupých poklon a zdvořilostního zájmu o průběh dovolené a plánů na svátky.
Proč bych se měla ptát na něco, co mě ve skutečnosti nezajímá, nebo odpovídat na otázky, do kterých nikomu nic není?
Uniká mi ten smysl.
Kdyby lidé místo komentování mladé generace a ceny šunky raději dokazovali druhým, co pro ně znamenají, možná by bylo ve světě méně studu a nepřátelství.
Možná by bylo snadnější přiznat slabosti. Odhalit své nitro. Požádat o pomoc.
A možná by se pak rodilo méně dětí pod černými hvězdami.
"Doufám, že nespíš."
Zvednu hlavu a podívám se na nejnovější dílo. Je to řetěz vánočních světýlek které, žárovku po žárovce, drtí kamenem přiopilý bezdomovec.
"Vidím, že na Vánoce máme oba stejný názor."
"To už víme přece dávno," usměje se a podívá se na mě.
Vyslyším jeho němou výzvu. Ačkoli nerada, vzdálím se od něj a opřu se zpátky o kolena.
Vánoce. Další pozlátko.
Lidi si s nimi obalí svoje zničené duše a doufají, že tím vyřeší svůj chronický smutek.
Prý svátky rodiny.
Nebylo by lepší, kdyby si místo zdobení bytů a nošení čepic santy clause raději vzájemně dokázali, že se v rodině milují? Když nad tím teď tak přemýšlím, naše rodina by něco takového potřebovala. Já bych to potřebovala.
Diagnózu si udělám sama, na tohle psycholožku nepotřebuju. Trpím pocitem nepřijetí vlastní rodinou. Bojím se, že nikam nepatřím.
Tohle jsem si uvědomila už dávno, před dvěma lety, přesně.
Tehdy mi došlo, že chci někam patřit. Že chci vědět, že jsem na správném místě. Že chci vědět, kdo jsem.
Byla jsem odhodlaná to zjistit za každou cenu. Měla jsem stanovený jasný cíl.
Jenže jak už to s lidskými cíli bývá, většinou jich stejně nikdy nedosáhnou. Vzdají to dřív, než se pořádně odhodlají. A když už se tak stane a podaří se jim opravdu dotáhnout to až do konce, zjistí buď, že si to představovali trochu jinak, a nebo že to byla největší chyba v jejich životě.
Mě se ten cíl splnit podařilo.
A výsledek?
Bílá jizva na bradě.