Beautiful darkness

Něco jako prolog

Sedím u snídaně a koukám. Dalo by se říct že "do nikam". Tohle je přesně ten moment kdy vypínám. Jak říkají ostatní, jsem tak trochu mimo. Mám ráda tenhle "stav" kdy odpočívám a nemusím nic řešit,  ale mohu si to dovolit pouze doma.Kdekoliv jinde začnou říkat: kam čumíš? Co vidíš?  Tyvole, ta je sjetá...ta je mimo.. a pak mi začnou mávat před ksichtem se slovy : Vzbuď se! Nespi!
Nemůžou, prosím vás, jít někdy všichni do háje?
Když takhle sedím, koukám do blba a piju čaj, často přemýšlím o sobě. Katelyn Scottová, skoro 15 let, hraje tenis, není moc stydliva ale proste mnoho přátel nemá. A co by chtěla v budoucnu dělat? To nema ani tušení. No, Kate, co bys opravdu chtěla dělat?  ptám se nekdy sama sebe. Bohužel odpověď neznám asi tak jako třetina lidí stejně starých se mnou. Třetina naprosto ví co chce, třetina neví a třetí třetině je to úplně u zoubkový víly.
Je začátek nového školního roku. Roku plného důležitých rozhodnutí která mě děsí. Jsem v Kvartě,   kvartě B a to znamená že jsem na gymplu už druhým rokem. Zůstat na gymplu nebo jít na jinou střední-to je otázka která mi vrtá v hlavě už sakra dlouho... Nevím, někdy chci být daleko,dělat něco úplně jiného ,daleko od všeho. Nekdy chci zůstat tam, kde jsem,dělat co dělám a neopustit tu trochu přátel které mám.
Přece od střední se bude všechno odvíjet, nebo ne?

Je první den školy.Září,nesnáším tenhle měsíc. Všechno jde tak rychle, všechno se hroutí, všechno se kazí a všechno se vrací do starých kolejí. Jakmile vidím z auta poblitě oranžovou, obrovskou, hnusnou budovu, zamračím se. Nezmizela a ani to nemá v úmyslu, škoda. Velké dveře, které jsou na čip se pomalu otvírají a vchází nějakej mě podvědomej kluk. Přidám do kroku abych je stihla. Už se zavírají a já doufám že mi je ten blbeček podrží ale to bych po gymplánovi chtěla moc... Dveře se definitivně zavřeli mě těsně před nosem.
,,Díky." 
Na chodbě potkám Vanessu, mojí spoluzačku. Ani nevím jestli se dá říct, že jsme kamarádky. Loni jsme na sebe prostě tak nějak zbyly.
,,Ahoj." Pozdraví mě. Po ránu se mi nechce mluvit tak naoplátku jen mávám. Takhle se přece kamarádky, myslim dobré kamarádky, nezdraví, ne?

Vstoupím do třídy, zaberu volnou lavici a pozoruju chování ostatních. Vůbec se nezměnili. Zajímavé....
Pak vkročil do třídy on. Jeho šedé oči které vyzařovali inteligenci, jeho ladná chůze, jeho rozcuchané hnědé vlasy a sebevědomý výraz ve tváří (vyraz :jsem gymplán a všechno mi patří) vám prostě vyrazí dech. Neznala jsem jeho jméno ale je zřejmé, že to bude prvák. Jeden úsměv a ztratila jsem kontrolu nad vším. Prošel kolem mě a začal se bavit s klukama od nás ze třídy.
Snažila jsem se na něj nezírat. Jeho černé tričko a džíny mu perfektně padly. Vypadal jako temný anděl který se tu ocitl nějakou velkou náhodou. Přistihla jsem se jak otupěle koukám na jeho zadek. Bohužel jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml...Jake, kluk z naší třídy asi nejoblíbenější a já ho už od začátku nemám ráda. Naklonil se k tomu fešnýmu klukovi a něco mu pošeptal. Ten se začal smát a pak se na mě otočil. Prohlídnul si mě a já se začervenala jako nikdy. Pak mi věnoval úžasný úsměv a já se musela otočit protože jinak bych už od něj hlavu neodvrátila.
,,Budu muset jít." zaslechla jsem, musel to být on! Božeee!

Pak už vše probíhalo normálně. Učitelka nám rozdala rozvrhy,četla nudnej školní řád a pak nás poslala domů. Došla jsem tedy na autobusovou zastávku. Když zjistím že musim čekat 20 minut smutně si povzdechnu. Vyndám si sluchátka a pouštím si svůj mix, posloucham skoro všechno...

I'm sitting here in the boring room,
It's just another raining Sunday afternoon.....
....
I wonder how, I wonder why,
Yesterday you told me bout the blue blue sky and all that I can see is just a yellow lemon tree....
Ani nevím jak jsem se dostala domů. Celou cestu jsem byla zamyšlená a nevnímala jsem okolí. Docela se divím že už je mamka doma. Sdělí mi že jde pro dříví, nacož pokyvam hlavou a odnesu si věci do pokoje. Jsem zrovna na záchodě, když se ozve takové divné ťukání. Že by datel? Po chvilce mi dojde že to někdo klepe na skleněné dveře na verandě.  Co nejrychleji se dopravím dolů ale to už u skla nikdo není. Najednou vyleze mamka z hlavních dveří.
,,To jsi mi nemohla otevřít?" křičí na mě.
,,Promiň, byla jsem na záchodě..."
,,Takže si mě slyšela? "
,,No...jo.."
,,Tak fakt děkuju žes mi otevřela!" Pronese mrazivým naštvaným hlasem. Ale to bych nebyla já, kdybycg si nestála za svým...
,,To se jako nemůžu ani v klidu vysrat?"
,,Jéžiš! Jak jsem měla vědět že jsi na záchodě? " stále křičí.
,,Jéžiš! Jak jsem měla vědět že budeš potřebovat otevřít? " Už i já jsem vytočená.
,,Vůbec mi nepomáháš! Nejsi ani schopná mi otevřít!" stojí si stále za svým.
,,Tak promiň,už nikdy nebudu chodit na záchod!" A teď přijde to, co řekne vždy, když už neví coby...
,,Nebuď drzá !" A tím ukončí celou hádku.  Hádku o takové blbosti. A takhle je to pořád. Hádáme se kvůli takovým blbostem....jinak je mama hrozně fajn.

*******
Večer si beru do ruky mobil a píšu kamarádce Jane :
To byl zase den! Na gymplu přibyl pěknej prvák. :333 jinak jsem přežila, co ty?
Za pár minut přišla odpověď :
Taky žiju :P  óó, novej matroš? Jakej typ? :333

Já : Jane...:D  typ krásnýho myslim že až moc sebevědomýho borce..a vypadá to že je to fočutista...:(

Jane : Jé, fotbal...:( no , pořád lepší než šachy :D

Já: Moje řeč... :) hele, půjdu spát ...dobrou :***

Jane:  Dobrou :****

Tak...nová story na světě :) doufám že se líbí a děkuju že jste měli tu odvahu to číst. :D  
Bye guys :***