Služebná Vánoc

1. Nábor

„Evo, nechtěla by ses prosím konečně přihlásit? Celé naší rodině by nám to pomohlo, ale ty to již třetím rokem odmítáš..." opět mi vyčetla matka. 

„Mami, vždyť jsem ti už tolikrát říkala, že celá ta akce není taková jak se tváří! Je sice hezké, že by nám dali nemálo peněz, ale za jakou cenu? Je to zlo. Všechno tam venku je jedno velké zlo, které nás mladé a nezkušené láká." odvětila jsem jí.

„Proč ty musíš být tak tvrdohlavá? Vždyť bys žila v luxusu a jen jednou za rok, právě na Vánoce bys musela něco dělat. Vždyť je to úžasné!" snažila se mě přemluvit.

„Tohle už nemá cenu..." řekla jsem a radši ihned odešla, jinak by se tady mohlo odehrát něco špatného.

Chtěla jsem již jako obvykle odejít z celého domu, abych si mohla vyčistit hlavu, když v tom mne zastavila sestřenice Lola. „Evo, tomu neuvěříš! Já jsem se už přihlásila! Zkusíš to taky?" spustila na mě. Na její vybavovaní nejsem připravené nikdy, zvlášť takhle brzo ráno. „Dobře, doufám že vyhraješ." odbyla jsem ji, a na její otázku neodpověděla. Už mě to všechno vytáčí! To jsou všichni tak slepí, a nechápou, že nějaké Služebné Vánoc jsou jen chudinky děvčata, které všichni zneužívají? Jediný, kdo by mě snad mohl pochopit, je Wiliam...

Vydala jsem se teda směrem k našemu místu, kde jsme se vždy setkávali. „Ahoj krásko." pozdravil mne můj kamarád. „Čau..." odpověděla jsem a povzdechla si. „Tady se nám asi někdo nevyspal do růžova, co?" zeptal se mě. „To už teda pěkně dlouho... No nicméně, jsem tady, protože potřebuju pomoc. Ty jsi vlastně jediný, kdo mě chápe a přijdou mu nějaké připitomělé Služebnice Vánoc stejně k ničemu." začala jsem. „A tebe zase jako každý rok nutí se tam přihlásit." dopověděl za mě. Nechápu, jak mě může, tak strašně dobře znát... „Máš pravdu. A mně už z toho hrabe. Lola se tam navíc s nadějí zase přihlásila. Přitom jí musí být jasné, že jako každý rok prostě nemá šanci..." Nějakou dobu jsme se tam spolu ještě dohadovali, ale stejně se naše konverzace později odebrala trošičku odlišným směrem.

Následně jsem se chtě nechtě musela vrátit domů a vyrazit společně s Lolou do školy. Babička po mně při odchodu nezapomněla vrhat naštvané pohledy. Jsem holt její velké zklamání. Co se dá dělat? Někdy bych opravdu byla radši, kdyby jsme žili spolu jen já a mí drazí rodiče. Bohužel mi však přání asi nebude splněno...