Služebná Vánoc

5. Podivný rozhovor

S Wiliamem jsme si to naštěstí vyříkali a teď už jen čekám na to, co se bude dít dál. Rodiče s týmem už prý vše vyřešili, ale musí si popovídat také se mnou. Popravdě jsem trošku nesvá, protože netuším, na co by se mě proboha mohli ptát.

„Takže, slečno Evo, jaký máte pocit z toho, že jste měla štěstí a mohla se stát Služebnou Vánoc?" zeptali se mě a já se rozhodla být svá.

„Jsem překvapená, protože jsem to absolutně nečekala! Je to něco neuvěřitelného a strašně se těším. A víte co ještě? Poslední věta byla lež!" vmetla jsem mu do obličeje a na tváři se mi objevil úšklebek.

„Dobře tedy, souhlasíte se svým převezením do sídla Služebnic, které by mělo proběhnout dne 1.12.2022?" ptal se dál, jakoby nic. Já se ale nehodlala, tak lehce vzdát.

„Samozřejmě, že ne!" řekla jsem a rozesmála se na celé kolo. Bylo vidět, že má matka se za mě stydí, ale mně to bylo úplně jedno! „A nebo víte co? Tak si mě tam odvezte. Ale nebudete to mít lehký!" pohrozila jsem jim se smíchem a následně odešla. Tak to tedy dopadlo lépe, než jsem očekávala. Byla jsem na sebe pyšná, protože lépe by je zvládl odpálkovat leda tak Wiliam, kterému však tato situace nehrozí. Při vzpomínce na něj, mě zahřálo u srdce. Bude mi hodně chybět. Možná nejvíce ze všech lidí, které znám...

Je 6:00 a dnes se to odehraje. Upřímně doufám, že budu moct můj plán dotáhnout do konce a všem 24.12. na plnou pusu říct pravdu, o celé té proradné akci. Myslela jsem si, že budu vstávat nejdříve z celé rodiny, byla jsem však překvapena. Lola seděla se smutným výrazem na gauči a já jsem se jí popravdě při příchodu lekla, protože ona není ten typ člověka, u kterého bychom čekali, že bude vzhůru v šest ráno.

Neřešila jsem to a místo toho, si dobalovala poslední věci na cestu. Tým tu pro mě bude za hodinu a půl, takže mám spoustu volného času. Chtěla bych ještě zajít za Wilim a vysvětlit mu celý můj plán.

„Nikdy bych nečekala, že ubohá dívka, jako ty, by to mohla vyhrát. Když jsem za tebe podepisovala tu přihlášku, doufala jsem ve svou výhru. Všichni mi fandili. Všechny v rodině jsem měla omotané kolem prstu. Pak přijdeš ty a dokonce i babička se o tebe zajímá. Je to neskutečné, že? Užij si tu slávu, která ti ale dlouho nezůstane. O to se postarám, věř mi!" začala najednou, svůj hluboký monolog plný záště a žárlivosti, Lola. Nejdřív jsem nechápala, co se to s ní stalo, ale pak mi to došlo. Byla jen smutná z toho, že ona se už poněkolikáté snažila přihlásit a stále bez úspěchu, kdežto já jsem se tam dostala, i když jsem o to ani nestála. Možná si myslela, že tím svým vyhrožováním mi něco udělá, ale mně to je tak nějak jedno. Pokud by nějak zařídila, aby mě vyhodili, byla bych jí snad i vděčná.

Lola po chvíli ticha přesto odešla a ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře, na ty vchodové zaťukal Wiliam. „Ahoj kočko, jak se vede?" pozdravil, když jsem ho pozvala dovnitř.

„Ahoj Wili, hele, zatím to jde, protože mám zatím dostatek času. Lola je ale pěkně naštvaná, protože mi závidí, i když vlastně není co..." svěřila jsem se svému nejlepšímu příteli.

„To bude v pořádka, Evi. Ona je hold taková svině už od narození. A co jsi se mnou vlastně chtěla, takto po ránu, řešit?" zeptal se se smíchem. Upřímně jsem se také rozesmála, protože jsem věděla o Lole taky své.

„Ale kvůli Lole, tu fakt nejsme, promiň. Potřebuji s tebou probrat můj plán. Určitě ti muselo dojít, že se Služebnou nestanu jen tak pro nic za nic. Všem řeknu pravdu. Přesně na Vánoce. Neptej se mě jak, kdy a nebo kde to udělám, protože to sama opravdu nevím... Důležitý je základ, ne?" navrhla jsem.

„Tak to tleskám, Evi. Jako chtělo by to upřímně ještě trochu doladit, ale jinak si myslím, že geniální. Teď už jen musíš přežít ty zbývající dny. Budu se o tebe bát, takže mi koukej psát nejmíň každý den jednou." přikázal mi se smíchem.

„Budu se snažit." zněla má jednoduchá krátká odpověď. To už se k nám přidali i ostatní obyvatelé tohoto domu v čele s Oliverem, který od mé výhry celý září štěstím.

„Jsi připravená, zlatíčko?" zeptala se mě matka celá v rozpacích. Byl to pro ni opravdu velký den a tak jsem se snad ani nedivila.

Celý dům byl jako proměněný. Mamka s babičkou celé dva dny nepřetržitě jen uklízeli, aby si o nás nikdo nemyslel, že jsme bordeláři. Oni to totiž budou natáčet do televize a celá má rodina, kromě mě, dá na první dojem.

„Odpověď ,ne' asi neexistuje, co?" odpověděla jsem na matčinu otázku otázkou.

O chvilku později, tu už pro mě byl tým, tentokrát se štábem a hodně kamerami. „Slečno Evo, ještě před vaším odjezdem, budete povinna udělat kratičký rozhovor do televize. Radil bych vám ale, abyste se, slečno, chovala profesionálně a své drzé poznámky, si na tu chvilku odpustila..." nařídil mi jeden člověk z týmu, který byl pravděpodobně jejich mluvčí. Podle jmenovky se jmenoval John Benett.

„Pokusím se." konstatovala jsem a poté se Wili rozesmál na celé kolo.

Dala jsem si něco málo k snídani a už se mělo jít na rozhovor. Tentokrát jsem nebyla nervózní ani trošku. Drzé poznámky si samozřejmě neodpustím, protože bych to potom nebyla já.

„Dobrý den, slečno. Dozvěděli jsme se, že Vy jste byla vlastně úplně poslední výherkyně. Jaký z toho máte pocit? Doufala jste ve svou výhru?" začala se mě ptát jedna povýšeně vyhlížející postarší paní.

„Dobrý den, no teď je mi to tak nějak jedno, ale před pár dny jsem byla velmi překvapená. Absolutně jsem to nečekala. Představte si, že ještě před přečtením mého jména se k nám již dostavil jeden z týmů, takže to bylo takové prozrazené překvapení. A Vaši druhou otázku bych si troufla trošičku pozměnit: Doufala jsem ve svou prohru."

„A to je možné jak? Vždyť být Služebnou Vánoc je sen všech dívek v celé zemi..." ptala se mě dál.

„Já toho vím více, než všichni ostatní... Troufám si říct, že Vy jste tuto možnost ve svém mládí neměla, protože to byste mluvila trochu jinak."

„Jak to myslíte?" snažila se ze mě vydolovat správnou odpověď. Podle jejího hlasu bylo poznat, že už ji to trošku obtěžuje.

„Řekněme, že znám jednu dívku, která mi o té vaší zpropadené soutěži řekla celou pravdu..." obeznámila jsem jí se situací a z jejího výrazu jsem vyčetla, že toto opravdu nečekala. Byla jsem na sebe velmi hrdá.

„Aha... Myslíte si, že byste se mohla stát hlavní Služebnou Vánoc?" otázala se mě poté, co se uklidnila.

„Hlavní? Co to znamená?" nechápala jsem zase já.

„Tak vidíte, slečno, že všechno stejně nevíte. Ze všech nových i starších členek se každý rok vybere jedna, která bude celou soutěž reprezentovat. Ostatní tam budou jako takový menší komparz." objasnila mi celou podstatu soutěže. To jsem opravdu nečekala, o čemž mohl letos vypovídat můj nechápavý výraz, který mé tazatelce vykouzlil pohrdavý úsměv na tváři.

„Děkuji tedy za objasnění. Máte nějaké další otázky?" nenechala jsem se vyvést z míry.

„Samozřejmě, že mám. Přihlásila jste se dobrovolně? Ptám se, protože to z vašich odpovědí moc nevyplývá..."

„No to víte, že ne! Představte si, že moje matka spolu se sestřenicí zfalšovaly moji přihlášku. Když jsem ji potom chtěla sama anulovat, jistá paní mě podvedla. Už jsem si to sice v hlavě vyjasnila, ale ze začátku jsem byla překvapená." odpověděla jsem jí upřímně.

„Dobře tedy, slečno Evo, máte nějaké známé, které se také staly tento rok Služebnicemi?"

„Že se vůbec ptáte... Amélie Rosweltová a Clare Johnsonová jsou mé spolužačky a dobré přítelkyně." odpověděla jsem.

„Děkuji za rozhovor. Doufám, že se vám bude nakonec v soutěži líbit." rozloučila se se mnou.

Tak teď už se to za malou chvíli opravdu stane. Je v pořádku, že se bojím?