Služebná Vánoc

8. Pokoje

„Podle mě další Služebné..." konstatovala jsem s šokem ve tváři.

„Myslíš na to, na co já?" zeptala se mě Amy.

„Že váháš. Pojďme se podívat, s kým jsme na pokoji!" rozkázala jsem, následně jsem opět popadla svou společnici za ruku a táhla ji všemožnými chodbami. Potkaly jsme několik podobných dveří. V některých měly bydlet jen dvě dívky, v jiných však byly až po pěti. Nikde jsem však nezahlédla žádné povědomé jméno, takže jsme byly nuceny pokračovat.

„Hele! Tady je Clare! S Belatrix Bezowskou a Sarah Newtonovou. Tak ty teda neznám, ale co už. Musíme najít nás dvě. Přeci někde musíme spát." řekla Amélie, poté, co objevila alespoň nějaké známé jméno.

„Rose a Emma Wattovi, Julie Grande, Amélie Rosweltová..." pročítala jsem všechna jména stejně, jako posledních deset minut, když v tom mi to došlo „Amy! Jsi s dvojčaty a nějakou Julií. Dvojčata moc dobře znám, protože o nich jako o unikátu bylo nespočet reportáží, a zdály se mi poměrně milá! Teď už jen najít mě..." nadšeně jsem poskakovala.

„Tak super. Já se tam půjdu podívat, jestli nevadí. Zvládneš to už sama?" otázala se mě s ustaraným výrazem Amy.

„Jasně..." odpověděla jsem myšlenkami už zase někde jinde. Musela jsem začít na vlastní pěst, což jsem si užívala. Když mi už nějaký jména přišla povědomá, došlo mi, že už jsem celý komplex prošla nejmíň pětkrát. Avšak nikde moje jméno nebylo. Opravdu nikde! Při svém tichém klení, jsem si všimla jedněch obrovských prosklených dveří. Stálo na nich velkým tučným písmem: ODDĚLENÍ S NADMĚRNOU OSTRAHOU. „Co to znamená?" ptala jsem se sama sebe. Chtěla jsem to zjistit, dveře však byly zamčené a já nejsem žádný zámečník.

„Co se tady děje?" ozval se hlas za mnou, kterého jsem se příšerně lekla, po chvíli jsem však zjistila, že se jedno o Amélii, která již prohledala svůj pokoj, ale nic zajímavého v něm nenašla.

„Našla jsem tyhle dveře, ale nevím, co se za nimi nachází..." přiznala jsem.

„Proč to nezjistit? Vzala jsem si sebou pinetky!" rozhodla, přičemž jsem nepochopila její narážku. Po chvíli jsem to však měla to štěstí zjistit, protože se začala pinetkou hrabat v zámku. Po pár minutách neúspěchu však dveře konečně otevřela. „Kdy ses to stihla naučit?" zmateně ale také s obdivem se se jí otázala.

„ Praxe. Je špatně, že to umím? Mám pocit, že jsem tě právě zachránila..." odpověděla. „Jasně." zněla má jednoslovná odpověď.

„Tak pojď. Možná tam bude tvůj pokoj." zažertovala Amy, ale mně to tak vtipné nepřipadalo. To by měnilo celou situaci... Za dveřmi se nacházely jen dva pokoje, na kterých bylo ubytováno dohromady pět dívek. Jméno čtyř z nich jsem neznala, páté mi však bylo povědomé. Bylo totiž to moje... Okamžitě a bez rozmyslu jsem se je pokusila otevřít, mé pokusy byly bohužel marné.

„Koukej! Bydlí tu s tebou i nějaká Andrea Briand!" informovala mě má společnice. Když jí došlo, že mám momentálně jiné starosti, opět mi pomohla dveře otevřít. Musí jí někdy poprosit, aby mě to také naučila.

Otevřela dveře dokořán a já spatřila něco dokonalého! Ta Andrea už zde očividně přebývala dlouho a solidně si to tu vyzdobila. Všude po pokoji bylo stovky malých LED i jiných světýlek, které tvořily kouzelnou atmosféru! Kromě světýlek zde nechybělo ani spousta bambulek, korálků a samolepek. Nemohu opomenout také majestátní knihovnu a barevné závěsy! Celý ten pokoj jsem si už teď dokázala zamilovat! Vedle nočního stolku se nacházela kytara, na kterou Andrea očividně hrála. Až po podrobnější prohlídce jsem si všimla nástěnky, zaplněné obrázky, citáty, veršemi a nápady. Na nočním stolku se také nacházel deník, ve kterém však byly jen zápisk výhradně v ruštině a občas i také ve francouzštině. Podle několika indícií, mezi které se řadilo také příjmení mé spolubydlící jsem dokázala vydedukovat, že pochází původem z Francie. To jak se ocitla tady mi sice hlava nebere, ale můj problém to není. Andy mi sice nechala trošku volného místa, ale já měla v plánu ji poprosit o výzdobu i mé části pokoje, aby se obě části tak moc neodlišovaly.

V celém pokoji jsme s Amy strávily asi půl hodiny, když v tom najednou se otevřely dveře dokořán...