Služebná Vánoc

2. Překvapení

Moje škola za nic nestojí. Abych to upřesnila, ona sice ještě stojí, ale vypadá, že už dlouho nebude. Bez jediné úpravy se v ní takto učila už moje prababička, takže si asi dokážete představit, jak to tam vypadá. Školník neví, co znamená slovo topení a pitná voda. A učitelé zase pravděpodobně neznají interaktivní tabule a učebnice. Hezky pěkně postaru si všechny věci přepisujeme do potrhaných sešitů a je to velká nuda. Ale tak co jiného by se dalo, od více než sto let staré malotřídky, čekat, že? Tudíž já a Lola, jež je o rok a půl starší než já, chodíme do stejné třídy. Učitelku máme docela milou, akorát chudinka snad ani nevystudovala vysokou pedagogickou školu, protože absolutně neumí učit...

„Takže milé děti. Někteří rodiče mi včera předložili dokument o podání vaší přihlášky na Služebné Vánoc. Přeji hodně štěstí všem dívkám z naší třídy, které bych si teď dovolila vyjmenovat: Amelie Rosweltová..." začala předčítat z předem připraveného dokumentu. Po Amelii známé jako nejhezčí holka školy následovala Phoebe Gebertová, která se už přihlásila také asi po páté. Isabela Kovalová je známá hlavně proto, že její sestra se jednou Služebnou už stala. Když měla předstoupit Clare Johnsonová, všichni kluci začali ihned tleskat, protože Clare byla z celé třídy nejstarší a po Amelii nejkrásnější. Další na řadě byla dvojčata Ela a Nela. K překvapení všech se o místo Služebné Vánoc snažila Kris Lorencová, která toto každý rok, stejně jako já, hrdě odmítala. Paní učitelka se na chvíli zastavila v předčítání a já si všimla, že kromě mne, Loly a ještě dvou dívek se už všechny přihlásily... To snad není možný! Ony jim opravdu naletěly...

Po chvilkové odmlce přečetla učitelka jméno Bonnie Benettové a následně to Lolino. Všichni již čekali, že učitelka už dále nebude pokračovat, když v tom řekla onu osudnou větu: „A jako další je tady Eva Summer..."

Všichni jako na povel mlčeli a já se porozhlédla po třídě. Většina spolužáků se tvářila velmi překvapeně, Will zklamaně, protože měl za to, že jsem mu celou dobu lhala a Lola dokonce až vyčítavě...

Zvedla jsem se a došla k paní učitelce. Bez vyzvání jsem jí vytrhla onen papír z ruky a nevěřila jsem svým očím. Doopravdy tam bylo napsané mé jméno, datum narození a jiné podstatné informace. Celé to završovala moje fotka. „Kdo to sem dal?" zeptala jsem se nejdříve velmi slabým hlasem. Po zdlouhavém tichu jsem svou otázku zopakovala trochu více nahlas, ale stále mi nikdo nebyl schopný odpovědět. „Ptala jsem se kdo to sem sakra dal?!" to už jsem rovnou vyštěkla. „To byla vaše matka, slečno Evo." odpověděla mi učitelka. „A to je možné jak? Na přihlášku se potřebuje napsat i podpis účastníka a ten bych já na tento papír nikdy nenapsala..." vyhrkla jsem. „P..p..promiň" vyšlo znenadání z úst mé vlastní sestřenice. „Takže tos byla ty, že? Mohlo mě napadnout, že ty a ta tvá celá zpropadená rodina budete něco takového chtít udělat. Hamti, hamti, ať mám víc než tamty! To tak!" řekla jsem a vyšla ze třídy. K mému překvapení se mě nikdo nesnažil zastavit, a tak jsem mohla v klidu zhotovit můj plán: jít anulovat tu přihlášku.

Správa těchto přihlášek se nacházela v obecním úřadě, takže netrvalo dlouho a já již čekala ve frontě. Měla jsem jasno: Udělám všechno pro to, abych neměla byť jen sebemenší šanci to vyhrát. Nechci, aby tam se mnou zacházeli jak s hračkou!

V mým hlubokých myšlenkách jsem se utápěla do té doby, než jsem se konečně dostala na řadu. Zhluboka jsem se nadechla a následně taky vydechla. „Dobrý den, mohla bych, prosím, anulovat přihlášku do Služebnic Vánoc?" zeptala jsem se obsluhující tím nejmilejším tónem, kterým jsem to v této situaci zvládla. „Jméno..." zeptala se mě znuděným hlasem někoho, kdo tyto případy řeší každých 10 minut. „Eva Summer. Narozena 12.7.2009." poslušně jsem jí nadiktovala všechny údaje, jenž jsem o sobě znala. „Z jakého důvodu?" otázala se mě. „No víte, já tu přihlášku neodevzdávala. Respektivě můj podpis je zfalšovaný a já bych chtěla celou přihlášku anulovat..." snažila jsem se v rychlosti vysvětlit celou mou složitou situaci.

Paní nějakou dobu něco zapisovala do počítače, nakonec se však na mě obrátila se slovy: „Dobře, tedy pokud se domníváte, že je podpis falešný, udělejte zde prosím nový..."

„My jsme se asi nějak nepochopily, že? Já nechci nový podpis. Já totiž nechci žádnou přitroublou přihlášku odevzdávat." při těchto slovech zpozorněla a s mírným úsměvem na tváři konstatovala: „A proč byste, mladá dámo, nechtěla? Je to životní šance, která se vícekrát nenabízí..." začala zase, jako všichni v mém okolí. „Tak to teda určitě." odpověděla jsem ironicky.

Žena se na mne několik vteřin jen dívala, pak s mírným přikývnutím hlavy dodala: „Tak dobře tedy. Moje chyba to nebude." nevím proč, ale znělo to, jakoby spíše ujišťovala sebe než mě. V rychlosti jsem podepsala papír o tom, že se má přihláška tedy oficiálně anulovat. „Tak a teď je všechno, jak má být..." oddychla jsem si a vydala jsem se na již poklidnou cestu domů. Ve svém nitru jsem byla strašně šťastná. Alespoň teď bude mít Lola větší šanci na výhru.

Cestou domů jsem si to pěkně rozmyslela: Jelikož oni mě takhle zneužili, můžu já zneužít zase je. Doma jim nalžu, že přihláška již nešla zrušit. Oni tedy na mě nebudou naštvaní, protože budou mít za to, že jsem to alespoň zkusila, což samozřejmě nebude pravda. Korunku tomu budu moct dát tím, že budu po mém neúspěchu hrát velmi zklamanou. Myslím, že je to dokonalý plán, který mé rodině ukáže, aby si si mnou nezahrávali.