Služebná Vánoc

7. Dotazník

Austin. Austin Ferald neboli můj biologický strýc. Ano, Austin je pravý otec Loli, ale nechtěl se oni starat. Asi by chtělo, abych vysvětlila celou mou rodinou situaci. Austin byl přítel mé tety Charlotte, ale když spolu měli Lolu, celou rodinu opustil. O pár let později si teta našla Philipa, se kterým měla Oliver a následně si ho vzala. Babička, mamka a také teta ho nenávidí, ale já ho mám docela ráda. Párkrát jsem ho viděla, když se chtěl s malou Lolou setkat a přišel mi vtipný a milý. Kdoví, jak to tehdy bylo...

Každopádně už asi přes pět let nevíme vůbec nic o tom, co se s Austinem stalo, takže můj šok byl oprávněný. Doufám, že už mě po těch letech nepozná...

„Dobrý den, my já jsem s kamarádkami přišla registrovat..." snažila jsem se objasnit naši složitou situaci jedné milé paní, jež se nás s úsměvem na tváři dovedla před Austina.

„Austine, tyhle holky přišly až teď. Neví co dělat. Mám jim dát také ten dotazník?" dohadovala se se strejdou.

„V pořádku Marley." odpověděl s klidem té paní a následně ji políbil. Já se opravdu nechtěla zatvářit tak moc kysele, ale byl to snad ještě větší šok než spatřit ho zde. „Jen jak zní vaše jména ctěné slečny?" zeptal se nás.

Tohohle jsem se bála. Jak mu asi vysvětlím, že se příjmením jmenuji Summer, stejně jako jeho dcera? „Amélie Rosweltová a Clare Johnsonová." představili se holky.

„A ty?" zeptal se znova, když jsem několik minut neodpovídala.

„Eva. Eva Summer." řekla jsem polohlasem. Jeho výraz na tváři vypovídal za vše. Zajímalo by mě, jak by reagoval, kdyby toto vyhrála samotná Lola.

„Summer?" vymáčkl ze sebe. „Ano, Eva Summer. Copak je na to něco divného?" nasadila jsem zase svůj drzý tón.

„Nic. Je to normální příjmení, že?" začal se obhajovat. „Ano, úplně normální příjmení. Co máme teď dělat?"

„Samozřejmě, tady všechny vyplňte menší dotazníček na začátek. Mělo by vám to zabrat jen pár minutek. Poté se budete moc porozhlédnout po této budově a až dorazíte všichni, začne hlubší vysvětlování a setkání všech Služebnic dohromady. Já si vás tady ještě odškrtnu a vy už můžete začít vyplňovat." vysvětlil Austin.

Asi pěti stránkový dokument s otázkami na moji maličkost jsem se rozhodla vyplňovat velmi kontroverzně. Předtím se však musela najít nějaké volné místo. V místnosti sice bylo pár mini křesílek, která však byla obsazena různými dívkami, které byly nejspíše také Služebnicemi. Po chvilce jsem však našla volný roh. Poctivě jsem si pročetla všechny otázky, a jala se je opatrně vyplňovat, protože jsem stále měla namysli tu podivnou knihu plnou všech informací o nás všech.

Jaké je vaše celé jméno? - Eva Summer.

Kolik je vám let? - 13.

Váš rodinný stav? - Mám rodiče, sestřenice, bratrance, babičky, dědečka, tety, strejdy a Austina.

Vaše prvotní reakce na vaši výhru v Služebných Vánoc? - Šok a naštvání.

Těšíte se? - Na co?

Máte nějaké známé v této soutěži? - Do nedávna jsem měla, teď se na mě však naštvaly...

Chtěla byste býti hlavní Služebnou? - Ani ne.

Mohla byste nám zde napsat své míry, abychom mohli ušít nějakou róbu přímo na vaši postavu? - Ne.

Kdo vás nejvíce podporuje? - Já.

Nějaké vaše oblíbené jídlo? - Špagety s kečupem.

Oblíbená barva oblečení? - Ta v které nevypadám normálně.

Důvod vašeho přihlášení? - Žádný. Já se nepřihlašovala.

Vaše váha? - Kuchyňská.

Máte přítele? - Nejlepšího ano, ale nechodí se mnou.

Znáte někoho ze starších Služebných Vánoc? - Bohužel ano.

Máte nějaké koníčky? - Ne, jen kočku a králíka.

Máte na něco opravdový talent? - Na to nemít talent.

Jak by zněl váš finální proslov? - Čau všichni! Jak se máte? Měla bych vám tu asi něco říct, ale protože je tadyto celé fraška, tak já se radši nebudu vyjadřovat, jinak by to nedopadlo dobře.

Jaký máte názor na tento dotazník? - Neutrální. Těším se, až toto celé bude napsáno pod mým jménem v oné knize.

Chtěla byste něco zmínit na závěr? - Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Celý dotazník jsem vyplňovala asi půl hodiny, ale nakonec to stálo za to. Pečlivě jsem si po sobě přečetla všechny odpovědi a odnesla jsem ho Austinovi. Teď už jen doufat, že si to nebude pročítat ještě tady.

Po chvíli odevzdaly i Amy s Clare, takže jsem se jich s jejich hlasitým nesouhlasem chytla za ruce a takto ruku v ruce jsme vyšli ven z malého salónku. Venku se budova dělila do spousty spletitých uliček, a bohužel i můj jindy dokonalý smysl selhal.

Brzy na to jsme se musely rozejít, protože Clare se vydala doprava a já s Amy doleva. Nikdo nevěděl co se kde nachází, takže to bylo jako taková menší stezka odvahy.

Když jsme šly už hodnou chvíli všemožnými chodbami, které všechny vypadaly úplně stejně, zastavily jsme se před jedněmi dveřmi. „Kdo jsou Edvin Bellová a Dolores Vinterová?" zeptala se mě Amélie...