Nevyřčený osud

1. Nový začátek

Nyní je mi patnáct let a pomáhám strýčkovi v dílně. Do školy jsem chodila jen chvíli, prý mi stačí základy. Howard je hodný, jenže poslední dobou se něco děje a já se bojím mu to říct. Jsem totiž jiná, nejsem jeho neteř. Před měsícem jsem si začala vzpomínat na různé věci a mít podivné sny. O tom, že ležím jako malé dítě na planině, kde je jen led a skály. Kousek ode mě stojí vysoký muž s modrou kůží a rudýma očima, z kterých tečou slzy. Vedle něho stojí malý chlapec, pláče. Má zelené oči a černé vlásky.

„Proč musí sestřička pryč?" Zeptá se ten malý chlapec.

„Loki, víš, že vám oběma hrozí nebezpečí." Odpoví ten muž.

„Kam půjde? Zůstaneme spolu?" Pořád se ptá.

„Ne, každý půjdete jinam. Ona na Midgard a ty..." Nestihne to doříct, protože se ozve rána a po planině se roznese světlo.

„Už to začalo! Musíte pryč!" Vykřikne muž a pošle ke mně modrou záři.

-flashback-

„Je andílek, její matka zemřela a otec se o ni nedokázal postarat. Tak je tady. Jmenuje se Mia, je jí půl roku."

„Je nádherná, tu si adoptujeme!" Řekne hnědovlasá žena, se světle hnědýma očima. Moje adoptivní matka, která se o mě starala společně s otcem sedm a půl roku.

Nikdy jsem to Howardovi neřekla. Bála jsem se, protože mi dělal testy na novou nemoc, která se šířila v okolních městech, a když už byl u toho, nechal udělat testy snad na vše co existuje. Kvůli podezření udělal testy i na DNA. Když dorazily výsledky a Howard přišel do mého pokoje, hned bylo poznat, že se něco stalo.

„Mio, musím ti něco důležitého říct." Ten smutek v jeho očích byl děsivý.

„Howarde, já vím, že nejsem tvoje neteř. Vím, že moje matka zemřela a otec mě musel chránit, stejně jako bratra." Tak a jdu si balit kufry.

„Mio jak to víš?"

„Mám už přes měsíc sny. O tom, co se tenkrát stalo. Vím, že nejsem člověk. A že mě tu teď už nebudeš chtít." Smutně jsem svěsila hlavu.

„Ale já nic takového neřekl. Mám tě rád jako vlastní a byl bych rád, kdybys tu i nadále zůstala." Odvětí s úsměvem.

„Opravdu?" Zeptám se ho s nadějí.

Přikývne.