Detektiv

Kapitola 6

"Pojď blíž, ať vás mám všechny pohromadě." usměje se zlověstně chemikář a namíří na mě pistolí.

Dobelhám se k Viki. K Violet se nedostanu. Je přivázaná k židli pár metrů od nás. Vypadá unaveně a zesláble. Co jí to provedl?

"Proč to děláte?" zeptám se rozhořčeně

"Mám svoje důvody, a taky nemůžu riskovat že mě odhalí dva usmrkanci." pokrčí rameny a namíří na nás. Stoupnu si před Viki. Míří mi na hlavu.

"Osobně mám radši nože." zavtipkuju.

Vím že na to teď není čas, ale jestli mám umřít, tak aspoň s úsměvem. A navíc, nože jsou fajn.

"Tvoje volba," pokrčí znovu rameny.

Najednou mi břichem projede ostrá bolest.

Aniž bych se podíval dolů, vím čím to je. Svezu se k zemi.

Viki si klekne vedle mě. Rukou se snažím tlačit na ránu aniž bych si nůž zarážel dál.

"Nechám vám chvíli na rozloučenou," usměje se zase.

Ach jak strašně rád bych mu ten samolibý úšklebek vymlátil z obliče.

"Bude vás škoda," pokrčí rameny a odejde.

"Jeremy?" zavolám do odposlechu

"-no? C- -e --je?" slyším zpět

"Je to chemikář, právě odešel. Viki a Violet jsou tu se mnou, budou potřebovat ošetřit. Už jste nás našli?"

"-no, jd- v-lat. Z- chv--i t-m b---em."

"Dobře" ukončil jsem spojení.

Jestli teď umřu, aspoň vím že jsme to dokázali. Dostali jsme ho.

Začínám se cítit unaveně, mám potíže zůstat při vědomí.

"Viki?" získám si její pozornost, teď se místo na nůž dívá na mě

"Zvládli jsme to," usmál jsem se na ní. Usmála se zpátky a se slzami v očích na mě kývla.

"Postarej se mi prosím o Violet," řekl jsem. Nevěděl jsem jak dlouho mi zbývá, ale nebál jsem se umřít.

Pokusil jsem se zvednout a Viki mi pomohla. Tělem mi projela bolest, ale bez rozloučení odejít nehodlám.

S Vikiinou pomocí jsem se dobelhal za Violet. Violet mě teprve teď uviděla a do očí jí vhrkly slzy.

Viki ji rozvázala a Violet se mi vrhla kolem krku. Naštěstí si na nůž dala pozor.

Přitiskl jsem ji k sobě a cítil, že moje košile je teď nejen prosáklá krví, ale začíná vlhnout i v oblasti ramene.

I přesto že jsem nechtěl to objetí ukončit, poodtáhl jsem se a rukou jsem jí otřel slzy.

To nebyl nejlepší nápad, teď jsem jí omylem po tváři rozmazal krev, ale očividně jí to nevadí.

Znovu jsem jí obejmul a slzy začaly téct i mně.

Ztratil jsem rovnováhu a zachytil se o zeď. Sedl jsem si na zem, nebo jsem se alespoň pokusil tomu přiblížit, jelikož nůž mi toho moc nepovolil.

"Jsem tak strašně rád že jsi v pořádku," usměju se na ni a položím si hlavu na její rameno. Ona si pak hlavu položí na tu mou.

V dalších několika vteřinách do místnosti naběhnou medici a policisté. Donutím je aby se o Violet postarali první, a i přes protesty se mi je podaří přemluvit.

"Blázne," zavrtí hlavou když už jsme venku, "já mám pár škrábanců, tobě trčí nůž z břicha"

"To je maličkost" usměju se.

Naloží mě do sanitky. Jeremy slíbí že mě přijde informovat hned co to půjde. Konečně si dovolím uvolnit se. Dokázali jsme to.....