Co se stane, když obyčejnou bylinářku, která skrývá v době honu na čarodějnice svůj nadpozemský dar, spojí osud s vysoce postaveným mužem, který vede skupinu lovců?
Dokáže láska roztát hněv mezi jejich druhy?
Nebo bude nevinná bylinářka čelit smrtel...
Když slunce ozářilo oblohu, lesy a louky poseté ranní rosou, Viktorie se pomalu odebírala na trhy. Stařenka, která se malé Viktorky ujala před nedávnem zemřela. Ona ale neměla žádný problém se osamostatnit, neboť vše jí stařenka naučila. Naučila ji spoustu věcí a to i ty, které ve zdejším království byly zakázané.
Nebylo na nich nic špatného. Často zachraňovali životy raněných či nemocných. Lidé tomu ale příliš nerozuměli a to, čemu nerozuměli se báli. Viktorie ale tehdy nevěděla, že schopnosti v ní ukryté se netýkaly pouze bylin. Totiž schopnosti, které v dívce zatím tiše spali, by ve špatných rukou mohli pohltit svět. Stařenka si byla Viktoriinými schopnostmi vědoma, proto ji vychovala jak nejlépe uměla.
Mladá dívka si oblékla obyčejné bílé šaty. Vzala si šátek, který byl po její milované stařence, připomínal jí její vůni a něhu, se kterou ji vychovávala, zahřál ji před jemným větrem. Uchopila do svých rukou proutěný košík. Nakonec opustila svůj domov ukrytý hluboko v lesích pro byliny, co jí scházely.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prošla hradní bránou. Ve městě i tak v tuhle ranní hodinu bylo rušno. Ze všech koutů se hnali lidé, aby nakoupili veškeré zásoby na zimu. Ona dívka procházela mezi stánky a hromadou lidí. I když všichni měli někam naspěch, jen kráčela mezi nimi s hřejivým úsměvem na rtech. Ne jednoho muže tento úsměv uchvátil, toužili, aby patřil právě jim. A ne v jedné ženě způsobil pocit jemnosti a klidu, který v tuto uspěchanou část ročního období potřebovali. Lidé se ohlíželi.
Viktorie již nakoupila byliny, které potřebovala. Jen tak se procházela ulicemi rušného trhu. Chtěla se ještě naposledy nadýchat městského vzduchu, kterého se jí dostávalo jen zřídka. Už mířila k hradní bráně, ale něco uchvátilo její zrak. Pomalu se vydala ke stánku, tolik jí přitahoval, dokud nestanula přímo před krásnými květinami. Úsměv na rtech jí tančil o to víc, stařec za dřevěným stolkem s květinami jí úsměv oplatil s nadějí v očích. Doba byla zlá a každý byl rád za jakýkoliv malý přivýdělek. Viktorii však uchvátily bílé růže. Jemně je uchopila do ruk a přitáhla si je k obličeji. Přičichla si a jejich vůně ihned prostoupila celým jejím tělem, musela zavřít oči nad tou krásnou vůní, dokud jí nevyrušil hluboký, melodický hlas muže, co se objevil po jejím boku.
„Nádhera" vydechl a díval se přímo na dívku, co svírala v rukou květiny. Dívka otevřela oči a překvapeně je přesměrovala směrem na mladíka. Stál před ní vysoký, silný muž s černými, lehce vlnitými vlasy. Když ale dívčiny oči narazili na ty jeho, hned ji polil hřejivý pocit na hrudi. V jeho modrých, pronikavých očích viděla velmi mnoho. Klidné moře, plné života. Bouřlivé vodopády, poháněné touhou dotknout se hladiny. Letní nebe, co odhání temné mraky. Lehce se zatřásla a zmateně na muže hleděla. „Prosím?" Šeptla poměrně tiše. „Ty květiny, má paní." Odpověděl klidně a harmonicky. Jeho hluboký hlas zněl v jejich uších stále dokola. Oční kontakt stále přetrvával a líčka mladé, nevinné dívky jemně nabraly červeň. Muž se pousmál.
„Odkud jste, má paní?" Mladík přerušil to hrobové ticho plné zvláštních, ještě neznámých, hřejivých pocitů. I když všude kolem nich bylo rušno, teď bylo ticho. To oslovení, které neznámý používal se stále vznešeně opakovalo Viktorii v hlavě.
Nic ale netrvá věčně a i když tyto chvíle trvaly pár dlouhých minut, pro ně to bylo jen jako pár vteřin, které chtějí prodloužit pohledy do svých očí a spousty nevyřčených otázek, co mezi nimi hrály pomyslně ve vzduchu.
Městem se rozezníval hluk kopyt. Lidé zde začali panikařit a rozutíkali se do všech stran jen aby uhnuli z cesty. Křik se dral ozvěnou všude okolo. To dvě mladé poblouzněné duše vyrušilo z jejich pohledů. Rozhlíželi se kolem sebe. Nic méně když se rozhlédl mladík, dívka, již zahalená šátkem prchala k hradní bráně nedaleko od nich. Neznámého popadl pud ochránit dívku před hrozícím nebezpečím, ovšem když se ohlédl, růže leželi na zemi a tu, jež hledal očima plné starosti, byla už velmi daleko. „Počkej! Jak se jmenuješ?!" Vykřikl ve spěchu a čekal na odpověď, kterou jak tušil, nedostal. Dívka již proběhla bránou a ztratila se muži z dohledu.
Městem teď probíhala panika, všichni se ukrývali do svých domovů. K neznámému přijela skupina obrněných mužů na koních. „Můj pane.." Řekl muž sedící v čele.
