Viktoria

Spojení s přírodou

O několik týdnů později

Viktorie se procházela lesem. Od toho zvláštního setkání s neznámým mužem nemohla přestat myslet na jeho pronikavé oči. Na jeho hluboký a příjemný hlas, co stále slýchávala v hlavě. Musela na chvíli upustit od vývarů, které připravovala na tvrdou zimu, pro nemocné lidi. I při práci nemohla na setkání přestat myslet a les jí teď přivítal otevřenou náručí tak jako vždy.

Její myšlenky odehrávaly stále to samé dokola, jen si je chtěla urovnat. Procházela mezi stromy po úzké lesní cestičce. Občas rukou přejela po hrubé kůře stromů, cítila jejich sílu, hloubku jejich kořenů. Zavřela oči a nasála studený podzimní vzduch. Chvíli jen tak stála, dýchala a konečně přestala myslet. Poslední nádech. Udělala krok kupředu. Její ruka pomalu opouštěla kůru mohutného dubu.

„Uteč!" Ozvalo se v její hlavě, když konečky prstů opouštěly strom. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla. Nad koruny stromů se rozletělo hejno ptáků a v lese nastalo nezvyklé, hrobové ticho. Stála tiše a nehybně.
„Uteč!" Ozvalo se znovu. Pak znovu a znovu. Pokaždé hlasitěji, silněji, naléhavěji. Stáhla ruku od stromu, aby si zakryla své uši, ale v té chvíli nastalo hrobové ticho. Pomalu stáhla ruce dolů a zmateně hleděla kolem sebe.

Najednou v dáli něco zaslechla. Mužské hlasy, které se blížili velmi rychle.
„Běžela tudy!"
Náhle jakoby jí zpráva, co přišla odnikud do její hlavy došla. Lovci. Viktorie dlouho neváhala a dala se do pohybu opačným směrem, odkud přicházely hlasy. Běžela co jí nohy stačily. Najednou neměla vůbec čas přemýšlet o neznámém chlapci, nebo o tom co byly ty záhadné hlasy v její hlavě. Stromy jí míjely. Jejich kořeny nebezpečně klikatily malou cestičku, po které prchala. V rukou svírala svou dlouhou sukni, aby se jí nepletla pod nohy.

Hlasy lovců jako by se stále nevzdalovaly. Ohlédla se za sebe. Byla si jistá, že lovci jsou mnohem blíž. Měla pocit, že jí dýchali na záda. Že po ní lapají svýma dychtivýma rukama toužící po krvi nevinných dívek. Označovali je za čarodějnice.

Celou svou silou, kterou běžela narazila do něčeho pevného. Málem by hned tvrdě upadla na zem, kdyby její pas velmi rychle neomotaly pevné ruce. Dívku pohltil strach, marně se snažila vymanit z jemného sevření, který hned zesílil, když se snažila utéct. Vzhlédla nahoru, k očím muže, co ji pevně držel a nepouštěl. Polilo jí okamžité horko. Překvapené, modré oči na ni hleděli. Byl to právě on, muž z trhu. Oba zaslechli hlasy z velmi blízké vzdálenosti. Muž dívku obratně otočil k sobě zády, dívka zalapala po dechu a snažila se něco říct, ale zabránila jí v tom horká ruka mladíka, který se i s dívkou schoulil k nejbližšímu mohutnému stromu.

Nějakou chvíli tak zůstali. Viktorie cítila mužskou teplou náruč a jeho srdce, teď zběsile bušilo. Hlasy se začali vzdalovat, později nastalo ticho a do lesa se pomalu vrátil život. Muž pomalu povolil sevření a stáhl svou ruku z úst mladé dívky. Ta se okamžitě tiše nadechla.

„Jsou pryč?" Špitla tiše roztřeseným hlasem.
„Myslím, že ano." Zašeptal také tiše za jejími zády. Dívka se lehce zachvěla, neboť cítila jeho horký dech na svém krku. Pomalu se odtáhla a pohlédla znovu k těm očím, které jí celé týdny pronásledovaly. Toužila je znovu spatřit a připomenout si jejich barvu. Skrz pohled si vyměňovali překvapení a zároveň úlevu, nadšení z dalšího setkání. Tu chvíli si užívali, dokud se muž pomalu nepostavil na nohy, naposledy se rozhlédl, zda jim nehrozí žádné nebezpečí. Natáhl k dívce ruku a ta se jí jemně chytila. Pomohl jí vstát.

„Omlouvám se za to jak jsem tě.." Řekl provinile a odmlčel se. Dívce hned došlo na co naráží a zavrtěla hlavou na znak, že se nic nestalo. Muž najednou šibalsky zvedl koutek svých rtů v úsměvu. Viktorie toto gesto pečlivě sledovala, projela v ní další vlna horka a její líčka nabrala červenou barvu. Když to muž zaznamenal, natáhl k ní ruku, kterou bez mrknutí sledovala.
„Teď už mi konečně prozradíš tvé jméno nebo mi znovu někam zmizíš?" Řekl klidně, zatímco dívce jemně urovnával neposedný pramínek vlasů za ucho. Oční kontakt stále nepřerušoval, jako by se snažil najít odpověď v jejích očích. Na rtech mu hrál ten samí lehce šibalský úsměv. Muž se konečky prstů nepatrně dotkl dívčina ucha a ta se ihned zachvěla.

Odvrátila rychle pohled plný studu za její reakce, které muž způsoboval.
„Viktorie." Odpověděla jemným ženským hlasem, na což muž hned svraštil obočí. Najednou zvážněl, ruku stáhl k sobě.
„A copak tu sama děláte, Viktorie?" Podotkl s vážností, ale velmi klidně, skoro to znělo jako starost.
„A jméno mého zachránce zní?" Znovu vzhlédla k těm okouzlujícím očím. Muž se hned usmál, tentokrát vřele, mile.

„Dean. Mé jméno je Dean."