Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Zpátky doma

Pohled Kayly:

Mohlo se stát cokoliv a osud si zrovna musel vybrat tuhle cestu. Jí bych v žádné případě do tohoto města nezvala, protože ona...ona je čisté zlo. Chová se mile, ale je to ďábel! Můj život hodně ovlivnila také právě ona. A to je asi jediná věc, za kterou jí mám alespoň trochu ráda...

Hleděly jsme na sebe. Já s kamennou tváří, ona s úsměvem. Usmívala se jako nikdy. No jistě, byla jsem s Mickeym, tak se přetvařuje.

"Kaylo, zlatíčko," chtěla mě obejmout, ale já jí od sebe jemně odstrčila.

"Nech mě," řekla jsem polohlasně.

"Drahoušku, už je všechno v pořádku. Můžeš se vrátit k nám domů, budeme zase rodina," usmívala se. Ten její ksicht mi tak lezl na nervy...

"Rodina?! Rodina?!" křičela jsem na ní. "Už několik let nejsme rodina a nic to nezmění! Celý život ses ke mně chovala jako ke zvířeti. Týrala jsi mě, nedávala mi jídlo, když ostatní dostali, protože podle tebe jsem měla všeho dost! Rozmazlovala jsi všechny. Všichni měli všechno, co si zamanuli a já? Já měla akorát tátu, který s tím vším nic nemohl udělat, protože jsi ho ve skutečnosti podváděla. Milovala jsi jeho peníze, ne jeho!" křičela jsem na celé kolo. Tohle už jsem jí prostě musela říct. Bylo to hnusné, ale pravdivé.

"Z mého dětství si nepamatuji nic hezkého. Jenom bolest, krev a slzy. A to jenom proto, že jsi chtěla kluka a ne holku. Chtěla jsi někoho sebevědomého, silného, kdo si bude stát za svým. Podle tebe jsou holky nicky a jediná na světě silná jsi ty, jenže omyl. Holky se umí bránit a mnohem víc než ty," zasyčela jsem a ona zrudla zlostí.

"Kaylo, jedeš domů. Okamžitě!" pronesla povrchně a já se ironicky zasmála.

"To se radši nechám přejet kamionem, než se vrátit za tebou," ignorovala jsem její rozkaz.

"To stačí! Nastoupíš si do auta, sbalíš si svoje věci a pojedeš zpátky domů," pomalu jí docházela trpělivost a to jsem přesně chtěla. Už se kvůli mě málem dostala do blázince, což mi poskytuje možnost, dostat jí tam nadobro.

"A kdo mě donutí?" rozhodila jsem rukama. Mluvila jsem klidněji.

"Já, tvoje matka!"

"Ty nejsi moje matka. Ta by totiž svoje dítě měla ráda takové, jaké je a nechovala by se k němu jako ke zvířeti! Vždyť ty ani nevíš, co je to láska k dítěti. Co celkově láska je. Jsi ostuda světa. Jsi nenávist, ego, materialista, snob. Jsi ta nejhorší osoba, kterou znám," zasyčela jsem. Její tvář obohatil zlověstný úšklebek.

"Horší než ten, kdo zabil Ryana?" pronesla zlomyslně. Moje tělo ztuhlo. Na zádech mi projel ten děsivý mráz, který mě pohlcoval každou chvilku přemýšlení o té osobě.

"Už se nevymlouvej, Kaylo, nemá to cenu," řekla pištivým hláskem.

"Co kdybys mě už konečně nechala na pokoji?! Když ti tak moc vadí moje existence, proč jí prostě neignoruješ?!" zařvala jsem a rozešla se po cestě z pláže. Draly se mi slzy do očí, ale ona to nesmí vidět. Nesmí mě dohnat k pláči.

Stopla jsem si projíždějící taxík a řekla mu adresu hotelu, kde jsem teď byla ubytovaná. Díky bohu, že mám toho Jacka. V autě jsem nechala stéct pár slz, ale víc jsem nepropustila. Nemělo cenu brečet, když mi to stejně nic nepřineslo...

****

Probrečela jsem několik hodin. Takhle zlomená jsem byla naposled, když jsem ztratila tátu. Ano, opět za to mohla ona. Umřel dva roky po Ryanovi. V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá, že se na matkou nevrátím, nikdy. Měla jsem ještě bratra, ale toho měla se svým stávajícím manželem. Navíc mu byl rok. Ani když ho konečně získala, se nezměnila. Byla tou samou kurvou, jakou byla před tím.