Sahyounie Girl /Janoskians-Jai Brooks/

#8

"Už na něj nemysli. Pojď, podíváme se už konečně na ten boží film." usmála se na mě povzbudivě. Kafe už jsme měli vypitý a tak jsme si uvařily čaj.   

Skipy

Jasně že jsem věděl o čem ségra ráno mluvila. Beau se nám už svěřil co udělal za hovadinu. Divím se, že to Chloe tajila před ségrou tak dlouho, protože Isabelle nikdy nic neuteče. O všem ví hnedka jako první, a když říkám nikdy nic, tak myslím opravdu nikdy nic.

Beau

"Hele vy dva dementi!" žařval Skipy a hned na to se rozletěli dveře do obýváku.

"Co je?" přiletěl Luke.

"Chcete hodit do školy?" ptal se dvojčat.

"Jo, ne." Jai chtěl, Luke zase ne.

"Sakra už! Kdo tam chcete teda hodit?" rozčiloval se Daniel.

"Já jo." usmál Jai.

"Já jedu na skatu." oznámil mu Luke.

"Dobře, jak chceš." Skipy.

"Hoši, já vás nechci zbytečně stresovat, ale za 5 minut zvoní na hodinu." oznámil jsem jim na pohodu.

"JEDEM!" Zařval Luke.

"Kašlu na to, skate beru do ruky a jedu s vámi." ozval se zase Luke.

"Za chvíli jsem zpátky." podíval se na mě Skipy.

"Doprdele." zašeptal jsem. Věděl jsem proč se Skipy za chvíli vrátí. Nechápu, co to do mě vjelo. V životě bych Chloe neublížil! Nikdy bych neudělal takovou příšernou blbost, ale kdyby to do mě ta fanynka, která už ani nevím jak se jmenovala, nelila, tak by se nic nestalo, ale to už mi Chloe nevěří.

Isabella (Zase zpátky odpoledne)

"Vsávej!" křičel někdo.

"Hej!" zase.

"Is!" zařval ten dotyčný.

"Co je?" zařvala jsem nazpátek.

"Vstávej jedeme domů." rozlepila jsem oči a viděla jak se ke mě Jai sklání.

"Co tady děláš, a proč říkáš že jedeme domů?!" začala jsem nevrle. Vždycky jsem trochu protivná když mě někdo probudí.

"Tak zaprvé, jsme pro tebe přijeli, protože už je šest, a za druhé, domů říkám proto, protože dneska spíme u vás. Zítra nás Skipy hodí do školy." oznámil na pohodu.

"To si děláš srandu?!" vyjekla jsem na něj. Byla jsem ráda, ale nemohla jsem na sobě dát nic znát. Znáte to. To my holky děláme. (pozn. aut.: Neříkejte že to není pravda :D)

"Ne, nedělám." začal se smát.

"No to je úžasný." řekla jsem když se mi zase začali zavírat oči.

"Jo je to úžasný a teď pojď."

"Fajn." odsekla jsem a začala se zvedat. Pomalu jsem vycházela z obýváku. Jen tak jsem v pohodě šla a najednou jsem začala padat. Nikdy se nenaučím vstávat pomalu, vždycky se mi pak zamotá hlava. Zavřela jsem oči a připravovala se na tvrdý dopad, ale pořád žádný nepřicházel. Asi po půl minutě jsem se odvážila otevřít oči.

"Panebože díky." usmála jsem se na Jaie.

"Neděkuj. Samozřejmost." odpověděl.

"A jdeme." doplnil. Ani jsem se nenadála a už mě nesl v náruči.