Sahyounie Girl /Janoskians-Jai Brooks/

#19

Minulý díl
"Jdeš už?" volala Chloé od dveří k nákupáku. Zamkla jsem auto a doběhla k ní. V točících dveřích jsem viděla člověka, kterého jsem vidět opravdu nepotřebovala.

"Andy?" chtěla jsem se ujistit jestli je to opravdu on.

"Isabello?" vykulil na mě oči.

"Takže jsi to ty! Panebože!" ozvala jsem se znovu.

"Jsem Andy, né bůh." řekl s pobavením.

"Tebe bych bohem nikdy nenazvala!" řekla jsem hnusně a vyšla z těch otočných dveří.

"Když jsem v 15-ti ležel na tobě říkala jsi něco jiného."

"Děláš si prdel Andy?! Bylo mi patnáct a byla to největší chyba kterou jsem do teď udělala!" rozkřikla jsem se až se pár lidí otočilo.

"Na co čumíte?" rozkřikla jsem se. Vybouchla jsem. Snažila jsem se jednat s tímhle cholerickým magorem v klidu, ale po té jeho trapné poznámce se ve mně začala vařit krev.

"Bello promiň. Od té doby co jsem tě nechal jsem toho litovala, a přál si aby z nás byly zase aspoň kamarádi. Jsi super holka, a byla jsi i super kamarádka.  Snažil jsem se tě kontaktovat, ale ty jsi mi to pořád nebrala.  Přál bych si to i teď, aby jsme byly zase ti super kamarádi jako jsme byly. Vím že to nebudeš chtít tak jako já, ale pochopím to, protože moje 15-ti leté já, bylo stupidní a kdybych to mohl vrátit nechoval bych se tak..." mluvil a mluvil.

"Andy STOP!" vyhrkla jsem. 

"Fajn, tak já jdu. Rád jsem tě viděl. Ahoj." odcházel. Nevím co to domě vjelo. Hlava říkala ať ho nechám jít, že jsem ho do teď k životu nepotřebovala, jenže tělo dělalo úplně něco jiného.

"Máš stále to samé telefonní číslo ?" Vážně mozku? Nic stupidnější jsi vymyslet nemohl? 

"Jop." řekl a v jeho hlase bylo slyšet nadšení.

"Promiň za to jak jsem se teď arogantně choval, ale chtěl jsem aby sis myslela jak ukradená mi jsi." začal se znovu omlouvat. 

"Fajne. A už stop omlouvání." lehce jsem se pousmála.

"Tak já ti napíšu až se vrátím domů."

"Budu čekat. Zatím čus." Odcházel. Až teď jsem si vzpomněla že jsem tu s Chloé.

"Tak jdeme?" ptala se naštvaně.

"Jo, promiň." objala jsem ji kolem ramen ,a vyšli jsme k prvnímu krámu, což bylo Forever 21. 

.....

"Nechceš už jít domů?" ptala jsem se vyčerpaně po 3,5 hodinách chození po obchoďáku.

"Ještě do H&M a pak domů. Slibuju." snažila se nesmát při pohledu na mě, rozvalenou na sedačkách.

"Jasně. Jako vůbec to neříkáš už asi po čtvrtý." Byla jsem znuděná, mega znuděná.

"Fajn. Tak jdeme." 

Doma 

"Ségra? Ty jsi měla moje auto?!" přiřítil se brácha ještě než jsme se stihli zout.

"Noo... Možná." usmívala jsem se připitoměle, protože jsem si neuvědomila, že jsem si jeho auto půjčila bez toho abych ho tom informovala.

"Bello?" zvadla jsem hlavu.

"Ano?" 

"Nechceš mi vrátit klíčky?" usmíval se.

"Ani ne." tašky jsem nechala u vchodových dveří a rozeběhla se nahoru do patra. Skipy letěl za mnou. Hledala jsem pokoj do kterého bych se mohla schovat. Zaběhla jsem do pokoje, který měl nějakou, jakoby, chodbičku a pak hlavní místnost.