Změna plánu

16. Hrdina

Chvíli mlčel ale nakonec promluvil
D- ,,Co tady chceš."
M- ,,Můžeme si promluvit...prosím."
D- ,,Najednou." ironicky se zasmál. Některé ignorovaly a některé se pustily do mě...
Holka- ,,Otravuje tě, zlato?"
Holka2- ,,Já jí odeženu."
Holka3- ,,Kdo to vůbec je?"
D- ,,Nikdo důležitý, že?"
M- ,,Promiň." šepla jsem i když nemohl nic slyšet. Následně jsem se sklopenou hlavou šla
E- ,,Tak?"
M- ,,Tak jak jsem čekala." cítila jsem se jako kdyby mě někdo dusil a do očí se mi drali slzy
E- ,,Tak to ne." chtěla jít ale zastavila jsem jí
E- ,,Ale ano Mery! Nikdo..Jeee, ahoj Romane."
R- ,,Emo! Co ty tady?" usmáli se na sebe ,,Ahoj Mery."
M- ,,Aahoj...Odkud se znáte?"
E- ,,Náhodně jsme na sebe narazili."
R- ,,A pak párkrát rande."
E- ,,To ano." usmívala se na něj
M- ,,Já jdu tedy."
E- ,,Ne Mery. Jdeme za ním."
R- ,,Co se stalo?"
M- ,,Nic." rychle jsem vyběhla ven. Nemohla jsem tam být. Furt jsem měla před sebou ten chladný pohled Davida.
A aby toho nebylo málo, tak jak jsem venku tlumila svůj smutek, tak vyšel nějaký chlap. Chlap jménem Adam🙄
A- ,,Ale ale. Přišla si za mnou?" pohladil mě po tváři ale hned jsem ucukla a po ruce plácla
M- ,,Nešahej na mě."
A- ,,Hofbauer má náhradu, takže nic nebrání." začal mě ošahávat
M- ,,Nech mě do hajzlu! Pusť mě!"
A- ,,Zapomeň zlato." zasmál se a někam mě táhl i když jsem se bránila. Pro moje neštěstí jsme byli v zadní části. Takže sem chodí jen popeláři. Možná ani oni ne.
Adam mě hodil do nejakého kouta uličky. Byl tam smrad a cítila jsem, že se mi něco zabodlo v zádech. Furt jsem se bránila ale bylo to k ničemu. Byl silnější.
Najednou někdo přišel a odtáhl ho. Adama zvalil k zemi a začal mu dávat pěsti nebo ho prostě mlátit jak nevím co. A asi bych mohla i říct kdo je můj hrdina. Můj...nebo už ne můj, David. Chtěla jsem se zvednout ale bolelo to.
D- ,,Ještě jednou se jí dotkneš a zlámu ti každou kost v těle a zmaluju ksicht, tak že tě ani vlastní rodiče nepoznají!!!" dal mu poslední a otočil se na mě. Adam hned utekl. Já nevěděla co dělat. Říct. A zjevně ani on
M- ,,Dděkuju." furt jsem se snažila zvednout ale za každým to pořádně zabolelo. David přišel ke mně a pomalu mě zvedl. Zabolelo to. A dost. David se mi na to kouknul
D- ,,Vypadá to hluboce. Pojď do nemocnice."
M- ,,Ne....Jen to vyber a půdu domů."
D- ,,Tak lehce to nepůjde. Krváciš."
M- ,,Davide prosím." nic neříkal. Svlékl si mikinu a dal jí přese mě
D- ,,Odvezu tě...Zároveň si promluvime jak si chtěla." jen jsem kývla. Pomalu jsme šli do auta. Pomalu jsem si sedla a David udělal vše abych se neopírala zády, aby to něco, pravděpodobně sklo nešlo hlouběji.
D- ,,Dobrý?" opětovně jsem kývla. David nastartoval a vyjel. Dlouho bylo ticho. Nakonec promluvil
D- ,,Nešel bych ven, kdyby mi Roman a...a Ema?"
M- ,,Ema. Kamarádka."
D- ,,Neřekli co si jim řekla...Vše. Proč si mi to neřekla?"
M- ,,Jjá chtěla. Tys neměl zájem."
D- ,,A dřív?"
M- ,,Nechtěla jsem ti dále ubližovat."
D- ,,Tak řekni vše teď."
M- ,,Lekla jsem se mít vztah...Pravda je, že jsem se do tebe zamilovala jak nevím co. Odkdy se známe jsem nikoho neměla."
D- ,,Takže si mně zlomila srdce."
M- ,,I sobě...Byli to nejhorší 2 týdny v mém životě. Promiň mi to." koukala jsem se na něj. Mlčel. Celou dobu než jsme dojeli do nemocnice
D- ,,Jsme tady."
Co bude Mery? A dají se znovu dohromady?