I Don't Believe In Love ◄NEYMAR►

Goodbye!

Když jsem došla k domu, vzala klíče a celá nervózní začala odemykat dveře. Sezula jsem si boty a mířila rovnou do kuchyně, kde už všichni seděli jak myšky. Sedla jsem si za nimi a chvíli jen tikala pohledem z jednoho na druhého a čekala, co z nich vyleze. Když bylo dál ticho, zahájila jsem konverzaci.

,,Tak co je tak důležitého, co jste chtěli probrat?" Zeptala jsem se a mamka si začala mnout ruce.

,,No, mně a Harrymu dnes volali z práce, že nás posílají na pracovní cestu." Začala vysvětlovat se stálým mnutím ruk.

,,Tak to je skvělé, ne? Měli by jsme to oslavit!" Vykřikla jsem nadšením.

,,Tvoje matka ještě neskončila Eliz, tak nedělej unáhlené záběry." Řekl Harry. Oba jsou nervózní. Něco tady nehraje. Podívala jsem se na mamku a pobídla ji, aby pokračovala.

,,Problém je v tom, že jsme sotva dokázali zařídit, aby jsme mohli vzít Jacoba a Patricka s sebou. Chtěla jsem cestu odmítnout abych tě tady nenechávala, ale Harryho napadlo, že by jsi mohla jet k otci po dobu, co my budeme pryč. Sice se mi to vůbec nelíbilo, ale tahle cesta je pro nás dost důležitá, takže to zkousnu. Dokonce jsem s ním už mluvila a se vším souhlasil." Když mamka dořekla vše, co měla na jazyku, šlo vidět, že se jí neskutečně ulevilo.

,,Chápu vás a nevím, proč jste byli tak nervózní, jsem ráda, že budu moct pár týdnů strávit s taťkou." Uklidnila jsem je. Ale v místnosti znovu zavládlo nepříjemné ticho.

,,Zlato... Ta cesta je na rok." Řekla mamka opatrně. Zatřepala jsem hlavou, jestli jsem se náhodou nepřeslechla, ale když jsem viděla, že reakce se nějak nezměnila vyskočila jsem ze židle.

,,Co?! Na rok?! To nejde! Mám tady kamarády a svůj život! Chtěla jsem si začít hledat práci! Nemůžu prostě jen tak odletět do Barcelony na rok a nechat tady Rose!" Křičela jsem a máchala rukama. To bylo snad poprvé, co jsem na mamku zvýšila hlas, ale vůbec jí to nevyvedlo z míry. Spíše se tvářila, že se mi ani nediví.

,,Eliz... Ja vím, že je to na rychlo, ale je to pro mě a Harryho důležité." Snažila se mě uklidnit, ale spíše mě jen víc vynervovala.

,,A myslela jsi u toho třeba na mě? Jak se budu cítit?! Myslela si vůbec na rodinu jak to s ní otřese?! Jasně že ne, protože pokaždé myslíte jen na sebe a nic jiného vás nezajímá!" Chrlila jsem ze sebe slova, které mi přišly na jazyk a neuvědomovala si, co vlastně vypouštím z pusy. Se slzama v očích jsem se sebrala a běžela do mého pokoje. Samozřejmě jsem bouchla s dveřma.

Hodila jsem sebou na postel a vytočilo číslo Rose.

R: Tak co bylo tak důležitého?

E: Mámu s Harrym posílají na pracovní cestu, takže jedu k tátovi. Jenže to není to hlavní. Budou tam rok. Takže jsem po nich vyjela řvala na celý dům, že myslí jen na sebe a ne na rodinu.

R: Tak to je síla. Ale na druhou stranu je to i v něčem dobré.

E: Jo? A v čem prosím tě?

R: Najdeš si nové kámoše a můžeš začít nový život. Třeba konečně změníš pohled na lásku, když je tam tolik pěkných fotbalistů.

E: Ale já nový život nechci, líbí se mi tenhle. A určitě tě tady nenechám.

R: A kdo řekl, že mě tady necháš? Vždyť já poletím s tebou!

E: Cože?! To by jsi vážně mohla?!

R: Jasně že jo! Je mi 21 let, rozhoduju už o sobě sama. A můžu se vsadit, že Christianovi to určitě vadit nebude, stejně mě bere jako vlastní dceru.