Don't worry

30

Už několik dnů pomáhám mé nejmilovanější dívce poznat její právé rodiče. Zatím jsme byli na správné cestě, ale cesta to byla pěkně kamenitá. Náš momentální problém je, že Ryan O'Connel tvrdil, že o žádné dceři nikdy nevěděl. Avšak byl tak ochotný nám vyjít vstříc a navrhnul test otcovství.

Můj vztah s Roxy skvěle klape. Nevím, co bych bez ní dělal. Ten nátlak od Lucy, Eleanor a hlavně Mii byl dost zničující a stresující. Teď mám něco, nebo spíše někoho, kvůli komu ty různé flirtující komentáře od ostatních nějak přežívám. Kdyby nebylo Roxy, asi bych se musel jednou z nich i přes mou nelibost sblížit.
Pravdou ale bylo, že Rox mě zaujala hned jak jsem ji poprvé viděl a ta jiskra po těch letech nevyhasla.

,,Kámo. Řekni mi, kdo to je." Vrazil do mě Robert.

To mě postavilo zpátky do reality.

,,Jak kdo to je?" Nechápal jsem.

James mi skočil na záda a podrbal vlasy.

,,Ta holka. Si jako myslíš, že si tvoji nejlepší kamarádi nevšimnou, když jsi totálně pohlcený láskou?" Dodal James.

Pousmál jsem se. Ne z toho důvodu, že moji přátelé mají vyzvědačskou náladu, ale protože jsem na chodbě zahlédl Roxy.

,,Měli by jsme na hodinu, jinak nás pan Rollings zabije." Zasmál se Artur.

Došli jsme tedy v hlasitém smíchu až k lavici. Každý se na nás tak otáčel, protože náš elán byl ve vysoké míře.

,,Kámo...přeji ti to. I když je to moje ex, myslím, že se k sobě hodíte." Zašeptal mi Artur v lavici.

,,Cože?" Nechápal jsem.

Jak to mohl vědět.

,,Hele, Kámo, jsem tvůj nejlepší kamarád od školky, proto tě dokážu lépe přečíst. Nejsem tupý, vidím to vaše pohledy, které si vyměňujete." Odpověděl upřímně.

Věnoval jsem svému kamarádovi jeden velký pořádný úsměv.

----------------------------------------

Po škole jsem zajel domů. Pobyt mého dědy se čím dále protahoval a mě to dovádělo k šílenství. Lhal nám, ubližoval matce, ale přesto ho moji rodiče doma nechávají a baví se jakoby nic.
Teď hádám, že jsem zapomněl zmínit, že můj otec je už doma a úplně v pořádku.

,,Proč tu ještě jsi?" Zeptal jsem se mého dědy s pokrytectvím v hlase.

,,Ahh, Briane. Kdy ty mi odpustíš?" Otevřel si láhev mého piva, které se chladilo v ledničce.

,,Ale abych ti odpověděl na otázku. Přijel jsem převážně za svým synem, který byl v kómatu." Odpověděl.

,,Ale už není." Zavrčel jsem.

Děda se napil piva, mlasknul a prohlížel si etiketu na lahvi.

,,Tvá máma má starost o tvé školní výsledky. Takhle to nedotáhneš na práva." To byla pro mě rána přes rozpočet.

Jak jen můžou? Jak mě můžou pořád nutit na práva.

Byl jsem rád, že má máma přestala pít, převážně kvůli tátovi lepšímu stavu, ale pořád neustále mi celý život nutit, abych studoval práva, která nechci? To bylo vždycky na mě moc.

,,Já nechci studovat práva, stejně mám na vysokou ještě čas." Odvětil jsem už prosebně.

,,Briane...." Chtěl něco namítnout, ale k tomu už jsem neměl vůbec náladu.