V Pasti s Mafiánem

3.kapitola

Když jsme přišly, recepční nás zavedl k našemu stolu. Kris, mi ochotně odsunul židli,  poděkovala jsem mu a sedla si, i když jsem byla unesená, teď jsem tu dokonce s ním, z donucení, a i přesto jsem mu poděkovala?

Hned přišel číšník. „Pane Johnson vítejte,  hned vám donesu lístek menu."

Donesl nám menu a zase odešel.
„Tak co si dáš" zeptal se.  Zadívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně.

„přijde vám vaše chování normální? Zase jsem mu začala vykat. Včera večer jste mě unesli a dnes jste mě vzal do restaurace? I když jsem nechtěla a ještě k tomu se mě bez hanby ptáte co si dám?!  Já, já nevím, co si mám o tom všem myslet, unesli jste mě, můj otec vlastně není můj otec a matka mi celý život lhala.  Já nevím mám se bát? Nebo se mám chovat jako vy?! Jako psychopat!! A dělat že se nic nestalo!?"

Všichni v restauraci ke mně upřely svůj pohled, teď jsem tu byla já za debila.  Ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Já jsem svůj pohled zakotvila na Kristiána který vypadal, že za chvíli praskne z toho jak byl naštvaný, se až zčervenal jako rajče. Z hlavy se mu doslova vypařoval kouř, vraždil mě pohledem. Z venčí jsem se snažila vypadat, že to se mnou nic nedělá, že z něho nemám strach. Ale opak byl pravdou, zevnitř jsem se třásla strachy, nevěděla jsem co mám od něj čekat. Může mě dokonce i tady přede všemi odprásknout a nikdo by s tím nic neudělal, je to mafián, od něj nevíte nikdy co čekat.

„ připadám ti jako psychopat? "  Naštvaně zabručel.  Snažil se trochu uklidnit, ale i přesto bylo slyšet jak je vzteky bez sebe. 

„ Snad vám to nevadí, nebo ano?" Řekla jsem s ironií v hlase.

„ dobře, tak abys nemluvila do větru, tak se tak taky začnu i chovat." Vyštěkl, až moc klidně.  Až mě z toho zmrazilo, prohla jsem se z toho v zádech. Teď jsem se začala opravdu bát, je to člověk který vždy dodrží svá slova,  ale nebyl to strach z toho jestli mi nějak fyzicky ublíží. Ano je pravda že je mafián, ale není jako ostatní on je v něčem jiný. Je to muž který by na ženu nikdy nevztáhl ruku, ne pro to že by měl slitování ale proto, protože to není ubožák je to muž a ne chlapeček. Jesli jsem si byla v něčem stoprocentně jistá tak to tím že by na mně nikdy ruku nevztáhl.

Přišel číšník a on objednal víno. Za celou dobu se na číšníka, ani nepodíval. Všechnu svou pozornost, věnoval mě.  Zkoumavě si mě prohlížel a řekla bych že ani nemrkl. Doslova mě propaloval pohledem, z jeho tváře se nedalo nic  vyčistit. Nikdy jsem u něj nevěděla, jestli mě vraždí pohledem, nebo mě obdivoval, ale asi spíš to první. Také jsem věnovala svou pozornost jemu, srdce mi začalo být zběsile. Nevím jestli tím adrenalinem v krvi, nebo jeho pohledem. Nemínila jsem uhnout pohledem, spolkla jsem proti tomu velkému knedlíku, v krku, a čekala až uhne pohledem, jako první. Najednou jsem se nemohla nadechnout, celou dobu jsem v sobě zadržovala dech. Dokážu si představit, jak jsem musela být před Kristiánem rudá.

Pořádné jsem se nadechla a pak se napila vína, ale pohledem jsem neuhla. Vypila jsem skleničku vína naraz a nemyslela na tu hořkost v krku. Konečně uhnul pohledem a já se tak mohla pořádně na dýchat, toho dusného vzduchu, bylo cítit to napětí mezi námi.

„Tak co si dnes všechno vyjasnit?" Zeptala jsem se, kousavým hlasem.  Po tom trapném tichu.

„co kdybys mi jako první, řekla něco o sobě?"  Napil se vína, ale zase si mě měřil pohledem. Cítila jsem se jako zmrzlina, která se za chvíli rozteče.

”A proč, však sis o mě už všechno zjistil,
dokonce si mě dal sledovat."

Víno mu vystříklo z pusy, začal se dusit, podala jsem mu mojí vodu. „Na zapíj to"
Celý zrudl.  Na malou chvíli bych řekla, že byl docela i nervózní, ale hned to schoval za chladnou maskou.