Zrcadlo mého žití

Pondělí 30.1, aneb knihovna patří rebelům

Je mi, je mi dobře, musí mi být dobře, člověk si přece nemůže stěžovat. Ráno jsem zaspala a to mě vyvedlo z mé rutiny, vždy mi to nakousne červené jablko dne, kousek radosti mi zmizí. Do školy jsem jela v autě a po cestě jsem si vychutnávala trochu tvrdou housku se šunkou, bylo po víkendu, takže svačina skromnější, ale mně moc chutnala, udělala jsem si práškovou kávu která zdánlivě připomínala Bikávu, káva, která mi něčím připomíná dětství, přestali ji vyrábět, přestalo i mé dětství. Tuhle kávu pil už můj táta jako malý a jeho  babička mu prý každý den říkávala : Tomík snídá zase Bikávu. Cítím tu vůni, slyším zvuk vroucí vody, kterou sladkou kávu zaliji, cítím štípavý pocit na jazyku, který jsem si zase, jako každý den spálila...To bylo mé ráno

Dopoledne bylo celkem ucházející, až na pár maličkostí, které v sobě skrývá každý den, den který jsme zažili, den který nás ještě čeká... K obědu jsem si dala nějaké pečivo, které mi moc chutnalo...Sacharidy.

Odpoledne jsem se po dvou měsících konečně dokopala jít na kroužek, kde to aktuálně nenávidím, ale mám tam kamarádku, kterou nechci opustit a tak s ní tenhle rok dochodím a pak to obě vzdáme, naše prioritky se lehce pozměnily, to se stává, to je dobře, nikdo, nebo alespoň já nechce býti celý svůj život ať už je jakkoliv dlouhý být stejný, bez změny, bez nálad. Dali jsme si hodinu a půl před začátkem sraz v knihovně, nečetli jsme, nevybírali knihy, jen si vyprávěli a moc se smáli, smáli jsme se všemu a bylo nám dobře. Eva mi svěřila příběh její kamarádky, ani nevím jak se jmenuje, ale zasmáli jsme se, ne té kamarádce, ale příhodě, kterou mi Eva vyprávěla, když jsme nahlíželi do dívčích románů na koci knihovny, které obě nesnášíme. Její spolužačku prý už nebaví čeština, ale moc ráda čte, tak se rozhodla číst v angličtině, aby se v tomto germánském jazyce zdokonalila a něco se dozvěděla. Kamarádka, ale asi úplně nečte encyklopedie, ani životopisy slavných osobností, čte něco více peprného, nevím co , ale co vím je, že vysvětlovala svým spolužáků kolika způsoby se v angličtině dá říct ŇADRO, toť Evyšty příběh.

Když jsem opustila kroužek, rozloučila se s Evčou, stavila jsem se už jen v krámě koupila sestře kytku, kterou si zaslouží, protože mi pomáhá jak nikdo jiný, mám ji ráda. Vykouzlila jsem ji úsměv na rtech. Trochu jara v tomhle zasněženém údolí. Je mi dobře, je mi fajn.

Mějte se božsky, Vaše D.