Zrcadlo mého žití

pátek 3.2, aneb vidím (do) Vás

Těžko psát tyhle řádky, je mi nějak vnitřně smutno. Nikdo se mě neptejte proč, já to sama nevím, ale samozřejmě že je mi dobře, vždycky mi bylo a bude dobře, prý ne sobě nemůžu nechat znát smutek a starosti, mám se jen smát... Já chci vědět proč, proč by moji nejbližší neměli vědět že mě něco trápí, proč mi nemůžou podat pomocnou ruku, nastavit rameno, abych se vyplakala, podat polštář, abych se vyřvala, připravit mi čaj , aby mně zahřál u srdce, nebo darovat čokoládu, aby mi obalila rozhněvané nervy po těžkém dni? Co je na tom tak špatného, co je špatnýho na pomoci, vždyť už ve školce nás učí pomáhat si, ale čím jsme starší, tím je to těžší. Nevím jak to vnímá moje okolí, ale já se snažím lidi číst, někdy poznám i to co na sobě daný člověk nedá znát , ale prozradí ho maličkost, vím co se děje Báře, co jí trápí ,ale nikdy se mi nezmínila. Tuším co se honí v hlavě Emmě, která dělá že ji nic nerozhází a že jí je všechno k smíchu ,ale její nitro řve, jak tygr v kleci který nesmí ven. Ten její hlasitý a věčný smích ji prozradil... Když slyším příběh Ádi, který nám na našem holčičím shromáždění u zadní lavice vypráví, cítím že vše není tak růžové, jak by se mohlo zdát. Běhá mi z toho mráz po zádech. Tuším proč jí proudem tečou slzy po tváři, poznám když jsou její úsměvy jen masky, když jí slzy netečou jen kvůli tomu, že by se jí rozmazala řasenka.

Poznám když mi někdo lže, měla jsem skvělé učitele... Něco jako, když se učíte plavat a někdo vás hodí do vody, nejdříve se topíte, ale pak zjistíte, co vás táhne ke dnu, jaký je postup, jaké jsou chyby taktiky. Jenže já to poznat nechci, protože ta pravda bolí víc, než malá lež. Většinou dělám, že věřím, že věřím té hrozně hezké lži, která má od realitu kurva daleko, je to blbě, já to vím, ale co mi zbývá.

Dnešek byl, dobrej, pololetní prázdniny, pokoj od učebnic, dobrý jídlo.. Počasí stálo za prd, ale není každý den posvícení.

Myslete na sebe D.

Ps: Co když je všechno jinak než se zdá...