Zrcadlo mého žití

Úterý 31.1, aneb papír není všechno

Jakožto člověk školou povinný, jsem dnes v rukou držela ne zcela podařené vysvědčení. Spousta učitelů tvrdí, že je to naše budoucnost, že když nebudeme mít vyznamenání, že jsme něco míň než ti kteří ho mají. Ale myslím že tomu tak není, znám lidi, kteří mají téměř samé jedničky, ale reálného neučebnicového života by se jen ztěžka dotkly špičkou svého vzdělaného prstu. A znám i lidi kterým se na vysvědčení vloudila i nějaká čtyřka, rozhodně, ROZHODNĚ to neznamená že by byli něco míň, co když za to nemůžou , co když je něco trápí, co když vysvědčení učitele není objektivní, je to jen papír proboha. Blbý je že tenhle papír může rozhodovat o naší budoucnosti, možná jen na tři nebo čtyři roky, ale možná na celý život a to je při nejmenším velice zajímavé až děsivé.

Ráno, moje oblíbená část dne a píšu to pořád a dokola, jen to že vstanu, ustelu si a podívám se z okna mě těší. Mé první probuzení bylo okolo čtvrté hodiny, vstala jsem, usmála se na zamračený svět, otevřela orosené okno a znovu se usmála a podívala se ven zkrz padající vločky. Okno jsem zavřela a bez úsměvu na unavené tváři, zase zalehla do své vyhřáté postele. Pak už jsem vstala o půl šesté, když jsem si z pomyslného seznamu úkolů odškrtla svou ranní rutinu, mrkla jsem se na jeden díl Emily in Paris a u toho nahlížela do mého růžového diářku, který mi dává každý den stejnou myšlenku, naději, všechno bude dobrý, je to dobrý, musí. Když jsem šla ráno zasněženou cestou k zastávce, usmívala jsem se, (zase) smála jsem se nefunkčnímu telefonu, který na rozdíl ode mne ze zimy, sněhu a lehkého ranního mrazu radost a potěšení neměl. Fajn ráno.

Dopoledne ve škole proběhlo až na jednu slzu, která ani nestihla ztéct po tváři, jak tomu tak obvykle bývá, celkem hladce. Nemračila jsem se na krásný svět, jehož třešničkou na dortu dnes bylo krásné nebe, které mělo různé barvy. Ty barvy mě bavily, líbily se mi, moc. Oběd ve školní jídelně se nedal, byl hrozně slaný, tak místo játrovobrokolicové omáčky, přišel na řadu párek s rohlíkem.

Odpoledne mě Aneta vytáhla ven, dali jsme si bílou Milku, sladkou jako blázen, miluju to....Psst Navštívili jsme Emmu která má chřipajznu jako Brno, vyprávěli jsme si vtipné zážitky z posledních dnů, Emma pochválila mé spisovatelské dovednosti a já běžela na bus, proč sama nevím, jako by mi mělo něco utéct, doma. Na zastávce jsem potkala stařenku v béžové prošívané bundě, která hřála její chladné srdce, které však zůstalo jako nejtvrdší led . Můj spolužák házel sněhovou kouli, no a ta koule ji dopadla k nohoum, kdyby jste ji jen slyšeli jak nadávala a vyhrožovala, nic se ji nestalo, prý všichni skončíme v ředitelně, tak jo, proč ne. Jen jsem tam stála a cukal mi koutek, protože proč se rozčilovat kvůli drobnostem, chudák paní aby ji teď chudince, seniorce kvůli NÁM nepraskla cévka. Autobus mi díky stařence ujel, takže jsem další hoďku strávila s Anet, užili jsme si to.

Nevěšte hlavu kvůli papíru, od toho jsem tady já, krásné rána a dny přeje Vaše D.