Bratři Mafiáni

Čtyři

"Madison uteč„
Řval na mě Dylan už ustrojený a ozbrojený
Do pokoje vtrhly čtyři vysocí svalnatý hory
Bylo jich na nás dvs moc. V kapse jsem nahmatala kapesní nožík
Hned jak se na mě vrhli dva muži které Dylen nestíhal spacifikovat jsem začala panikařit.
Tito muži nejsou od nás
Pomyslela jsem si a hned jak se ke mně začali blížit
Vrhla jsem nožem proti jednomu muži
Přišpendlilo ho to ke zdi a nějakou chvíli jsem ho zabavila
To stejné jsem udělala i s druhým mužem který se nebezpečně blížil do mé blízkosti
Dyoan měl o ty dva před tím už postaráno a očividně už nepatřili mezi živé
Vyděšeně jsem se na něj podívala
Avšak než jsem cokoliv stihla říct nebo udělat. Zastřelil i třetího může.
Toho posledního strhl na zem a dal mu pod krk můj nůž.
Přetočil s těží muže na bok
Na jeho pravém uchu se mu rýsovalo tetování
Bylo to jedno z tetování neboli znaků
Podle tohodle se jednoduše poznal kdo ke komu patří
Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou
Hezky si je značkují
Byl z gangu Omerta
Jedno z nejsilnějších gangů severní Ameriky
Je to jako mafiánský vydávač zákonů
Za jeho porušení se bere smrt
Zachovává mlčenlictví pro všechny případy
Ale všimla jsem si malého napíšu na jeho krku
Byl skoro až nepovšimnutelný, ale věděla jsme že to tam je
Niente
"Copak, hošánek zlobil? „
Zasmála jsem se
" Máš přesně tady napsáno že jsi nula. No asi to je pravda když tě přepere holka„
Poslední pohled do jeho oči a Dylan ho poslal za brány pekel
Nemohla jsem zabíjet
Ne já
Střílet jsem sice umělá perfektně, ale zabít člověka
Na to jsem nebyla připravená
Možná až mi opravdu půjde o život
Teprve pak poznám čeho všeho jsem schopná

S těmito myšlenkami jsme vyšli z pokoje s úmyslem se sem už nikdy nevrátit.

"Jak ses naučil tak perfektně sebeobranu? „ zeptala jsem se Dylena po delší době kdy on řídil a tentokrát já seděla na sedačce spolujezdce.
" Už mám nějakou minulost za sebou„
Odvětil prostě a řídil dál
Na nic dalšího jsem se ho nevyptávala a upadla do hlubokého spánku.

Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy. Pomalu jsem se zvedla na lokty a uvědomila si že jsem na zadních sedačkách mého auta. Co mě ale zaskočilo že tu Dylan nebyl.
Vyhoupla jsem se do sedu a podívala se ze zatmaveného okénka ven.
Ne ne ne ne ne
Zanadávala jsem si a pokusila se otevřít dveře
Byly zavřené
"Doháje„
Jsem zpátky
Před stejnou vilou se stejnými lháři jako na začátku
Kde byl ale Dylan na to jsem radši nechtěla ani myslet
Musím se odsud nějak dostat
Zkusila jsem proto dveře ještě jednou
Ale stále nic
Rozhlédla jsem se po autě a uviděla malý nožík na jedné sedačce
Musel ho tu nechat Dylan
Vzala jsem ho do ruky a pokusila se nějakým zázračným způsobem vypáčit dveře
Ale furt to nešlo
Teď by mi pomohlo jenom štěstí
V tu chvíli se ale dveře otevřely a do auta nakoukl jeden z mých nejspíš starších bratrů
Posadil se vedle mě jako by se nic nedělo a koukal před sebe
Blbě jsem na něho koukala a čekala co se bude dít dál. Ale musela jsem se zeptat kde byl Dylan. Pomohl mi v nejhorší chvíli a nemohla jsem bližšího člověka jen tak ztratit.
"Kde je Dylan„
Zeptala jsem se výhružným hlasem a otočila hlavu na něho. Navíc jsem neměla ponětí který z nich to je. Neměla jsem šanci si je zapamatovat když skoro všichni vypadali stejně
" Porušil pravidla mafie. Kde si myslíš že by byl„
Zasmál se a otočil hlavu na mě
Nakrčila jsem čelo a zavrtěla hlavou
" Nenechám vám mu ublížit „
Protože vím že činy jsou někdy více než slova. Hodlala jsem to dodržet, protože on mi byl také ochotný mi za nenormálních situacích pomoci. Oplatím mu stejnou mincí.
" Pozdě princezno„
Po těchto slovech jsem na nic nečekala a silně mu udeřila do jeho nejcitlivějšího místa. Na to se rychle předklonil a zakňučel bolestí. Rychle jsem svým loktem rozbila jedno z černých oken.
Ach jo chudák. Ale tak nechám ho zpravit až bude líp
Zabědovala jsem nad mým nově koupeným autem ale rychle se zase dala do pohybu.
Jak nejrychleji to šlo jsem vylezla z okna a rozběhla se od vily. Uslyšela jsem za sebou jen výhružné volání na mou osobu z Liamových úst
Teda myslím že to byl Liam
Vběhla jsem do předsíně a jak jsem očekávala Dylan bude určitě někde ve sklepení. Proto jsem rychle běžela do výtahu kde jsem namačkala nulu.
Ani ne za minutu už jsem se objevila ve sklepení které bylo dlouhé, pusté avšak tu slučelo a kňučelo spousty lidí.
Najednou se mi z toho všeho zamotala hlava a kdybych se nepřichytila zdi asi bych upadla.
Narovnala jsem se a pevným krokem se vydala hledat v tomhle pekle Dylena.
Bylo tu spoustu dveří a ještě větší počet brečících dívek které nevěděli jestli se dožijou rána.
Tak tomuhle se říká peklo
Doufám že tam mají pro mého otce a pro mé bratry speciální místo.
Zkusila jsem náhodně dveře v pravo
Byly to špatné dveře. V koutě plesnivé místnosti se krčela drobná dívka. Když jsem dveře otevřela automaticky zvedla hlavu a podívala se na mě.
Tím ještě víc začala brečet a klepat se
"Já ti neublížím„
Řekla jsem soucitným hlasem a vydala se hledat dál. Ze zhora jsem slyšela hlasy které křičely mé jméno. Asi neměli ani ponětí že jsem mohla být tady což se pro mě stalo výhodou.
Když už jsem si myslela ze tady prostě není uslyšela jsem mužský hlas který nepatřil nikomu jinému než Dylanovi.
Vší silou jsem otevřela dveře a byla připravena bojovat.
Nikdo tu ale nebyl takže jsem nožík v mé ruce nechala spadnout podél mého těla.
Dylan ležel na prohnilé posteli se zavřenýma očima a celý se třásl. V úmyslu ho zachránit jsem se rychlým krokem přesunula k posteli.
"Dylane to jsem já mluv se mnou„
Zatřásla jsem s jeho pohmožděným tělem ve snaze se ho uklidnit.
Nic nepomáhalo a já byla čím dál tím víc zoufalá. Hlasy ze zhora se přibližovaly a já musela rychle něco podniknout.
" Dylane přikazuji ti aby jsi vstal„
Otevřel na mě své oceánové oči a já v nich měla tu šanci zahlédnout strach, bezmoc a taky bolest.
" Musím tě odsud rychle dostat. Utečeme jen se musíš zvednout„
Zatahala jsem ho za ruku ale na to se mi dostalo odpovědi pomocí syknití a bokesrné grymasy v obličeji.
" Musíš utéct sama Madison„
Chtělo se mi brečet
Fakt že jo a to nebrečím skoro nikdy.
Neměla jsme nápad jak ho ochránit bez toho anichž bych tu byla a nikdo mu neublížil
To bylo prostě nemožné
Jako to že se k dveřím Dylana blížili rychlou chůzí hlasy a hlasité klapání bot
Začala jsem panikařit
Potřebovala jsem ještě jednoho člověka na mé straně
Olivia
Napadlo mě její jméno a v hlavě jsem se za svůj nápad usmála
Stále si ale nemůžu být jistá jestli ho bude moci nějak ochránit
Sama toho zažila už určitě hodně
Pohladila jsem Dylena po ruce, vysvlékla si mikinu a pomalu mu ji dala na jeho promrzlé tělo
Potom jsem se na něho ještě jednou podívala a vyšla z dveří do špatně osvětlené chodby
I když jsem ho znala sotva dva dny, na tom člověku mi záleželo
Zachránil mě když jsem potřebovala a nezradil mě

Vydala jsem se zpátky k výtahu. Tím jsem vyjela do patra víš a vyšla ven.
Nikdo tam nebyl což mě docela překvapilo, ale nebyla jsem překvapená dlouho. Zahla jsem ua roh směrem do kuchyně když jsem narazila na jednoho člověka kterého z celého srdce nenávidím.
"Madison! „
Zařval na celou vilu až se diamantový lustr zatřásl
" Copak, že by ti už docházel hlas. Dřív to bylo lepší „
Usmála jsem se a překřížila si ruce na hrudi.
Popadl mě za paži a táhl do místnosti kterou jsem neznala. Snažila jsem se mu vytrhnout ale byl moc silný na to abych se mu vymanila ze sevření.
Silou mě strčil do místnosti a já hrůzou zůstala stát na místě
Celá rudě osvětlená místo bylo jako samotné peklo vedené samotným ďáblem.
Na stěnách byly malby naší rodiny, malby nejrůznějších nestvůr, proroctví a krve.
Uprostřed stál velký kovový kříž a pod ním ležela má matka
Má jediná osoba která dokázala udělat ze života lepší místo
Osoba která mi byla kamarádkou, pomocníci ale i matkou
S nevěřícným výrazem jsem se otočila na otce
"Tvá matka nezemřela při jen tak nějaké přestřelce„