Bratři Mafiáni

Osmnáct

Leknutím jsem se potopila pod hladinu a lokla si slané mořské vody. Hned se mé tělo vynořilo a začalo se v křeči svírat při hlasitém kašláním.
Rychle jsem se rozhlédla po prázdné pískovité pláži, ale nikoho jsem nezahlédla. Zpátky jsem se celým tělem ponořila pod lesklou hladinu slaného oceánu a plavala k písečnému břehu. Za chvíli se mé břicho odřelo o jemný písek a já se celá vynořila z vody. Hned jsem se zpátky schovala za velký šedý kámen a vykoukla k otevřeným dveřím plážového domu. Byly otevřené a nejspíš i vyražené z těžkých pantů. Neměla jsem tušení co se tu děje ale když jsem si vzpomněla že se v mé tašce na pláži nachází malá zbraň. Neváhala jsem a rozběhla se rychlostí jaguára k tašce. Hned jsem vytáhla malou pistoli namířila ji na dveře. Nikdo nevyšel a ani se už nikdo neozval.

Bylo mi to celé divné a něco mi tu nehrálo. Oblékla jsem si zpátky letní šaty a uvázala je kolem pasu abych se mohla rychleji pohybovat. Zbraň se mi doslova zarývala do mokré ruky a mým studeným a ještě mokrým tělem se proléval nával adrenalinu jako to dělá vždy když se dostanu do nebezpečné situace.

Dům byl tichý a zdál se na první pohled úplně prázdný. Tomu jsem samozřejmě nevěřila. Někdo to byl a byl to nejspíš někdo z našich velkých nepřátel. Bylo mi to jasné a utvrdilo mě to ještě víc když se najednou v druhém patře ozvaly tiché našlapující kroky mířící ke schodům do přízemí ve kterém jsem se nacházela. Nevěděla jsem jestli je už můj dočasný manžel mrtví nebo si to za mnou právě teď kráčí v celé jeho parádě mi říct co se aktuálně děje. I kdyby to byl on musela jsem se ale zachovat tak jak mi situace nařizuje. Samozřejmě že bych teď mohla vzít nohy na ramena a utéct jako malé dítě jenže ne. Tohle není můj styl boje. Jestli něco začnu taky to dokončím. Mé kroky ihned pokračovali k velkým schodům. Zastavit jsem se až mohla za velkou soškou něčí hlavy která nejspíš byla z hodně drahého kamene. Naštěstí byla tak velká že dotyčný mě neměl šanci zahlédnout pokud šel ven z plážového domku. Kroky se blížili čím dál tím blíž ke mně a když už byly slyšet na mramorových schodech najednou se zastavili. V tu chvíli mi bylo jasné že můj manžel to není ale někdo jiný. Čekala jsem co se bude dít dal ale nic se nedělo. Až když mi doslova kulka proletěla kolem ramene centimetr daleko. Na nic jsem nečekala a vyběhla mého dočasného úkrytu který už nebyl dostatečně bezpečný abych se tam ukrývala. Krvavé zlostné oči se mi vpíjeli do modrých očí a já najednou zapomněla dýchat.

"Ethane„ aniž bych věděla co dělám jsem se rozběhla a vpadla do jeho vypracované náruče. Ochotně mi dopomohl do jeho náruče a silně mě objal. Po chvíli objímání jsem se pustila a zakoukala se do jeho nečitelné tváře." Musíš ho zabit Madison jinak nebudeš volná „ šeptem řekl ta slova." Cože? „ nechápavě jsem natočila hlavu na stranu a nechala se svázat jeho tvrdým pohledem.

"Musíš ho zabít. Je to jediný způsob jak se od toho odprostit a rámci možností mít normální život. Nechci aby jsi ho měla takový jako já. Jeho mafie bude náležet jen tobě a tak na tebe nikdo moci nebude„

Dořekl jeho dlouhý monolog a já ještě víc nechápající si prohlédla zbraň v mé ruce. "To nechápu „ upřímně jsem prohlásila. On na to však nijak nereagoval a jen pokynul rukou abych ho následovala.

V pokoji bylo pootevřené okno a uprostřed místnosti stará dřevěná židle která se nevim jak dostala do nově zařízeného domu. Na židli seděl můj nový manžel spoustaný do velkých tlustých železných řetězů které se mu zařezávaly do tmavé kůže. Hlavu měl svěšenou dolů ke svým nohám a nepohl se ani po tom co jsme vstoupili do pokoje.

"Teď ho zabiješ Madison. Tak od sebe odtáhneš to těžké břemeno naší rodiny„
Ethan přešel k sedícímu muži na židli a trhaně mu zvedl hlavu. Já na něho vyděšeně pohlédla." Co mi to tady říkáš „ naštvaně jsem zavrtěla hlavou a trpělivě čekala na jeho odpověď.
" Kdybych měl na výběr udělal bych to sám ale ty by jsi nebyla v bezpečí proto to musíš udělat ty nikdo jiný „ zoufale se na mě podíval a doslova prosil pohledem abych to udělala. Pohlédla jsem svému muži do očí a já nemohla. Sice to byl malý, arogantní hajzl ale měla jsem pocit že nedokážu. Že nedokážu někoho jen tak bez povšimnutí někoho zabít.

"Já nemůžu „ prohrábla jsem si své už skoro suché vlasy a přešla do rohu pokoje." Já to nemůžu udělat Ethane to po mně nemůžeš chtít „ zakřičela jsem na něho. Byl to sobec jako všichni ostatní v téhle rodině. Bylo hezké že mu na mně záleží ale když to šlo jenom touhle cestou nemohla jsem to udělat.

" Madison když to neuděláš do pěti dnů zemřeš. Už si pro tebe jednou oni chtějí zabít tebe protože chtějí mafii pro sebe„ naštvaně taky křičel jakoby se nechumelilo. Jaho slova mě zaskočila a donutila mě uvažovat o mé situaci. Najednou se z venku ozval motor přijíždějícího auta a následné naštvané otevření dveří. Křičící muži se zbraněmi vtrhli do domu a začali ho prohledávat pokoj po pokoji.

Na Ethanově tváři se objevil zoufalý pohled a já věděla že když ho nezabiju oni zabíjí nás. Najednou jsem bez přemýšlení zvedla svírající zbraň v mé ruce a namířila ji na toho muže. Jakoby nějaká neviditelná síla zmáčkla spoušť a muž sedící před mýma očima se zhroutil na židli a jeho oči začaly zhasínat.