Psychopat Mattheo Riddle

3

Doporučuju číst k večeru před spaním, máte lepší fantazii a všechno vám připadá vtipnější.
Jestli jsi tu ráno, huš huš!

Celou dobu usínání jsem uvažovala co udělat s Fernandézem. Na nic jsem ale nepřišla, měl o několikrát větší sílu než já, jak sám řekl, vždy si mě najde. No jo, ale přece si to nenechám líbit. Při přemýšlení jsem si hladila raněný krk: ,,To zas bude modřina," pomyslela jsem si. A dost, nenechám si kvůli tomu kreténovi kazit časy strávené v Bradavicích, máma tu zažila nejlepší časy, tak proč bych nemohla i já, když jsem si v krasnohůlkách zažila přesný opak. Buď budu vracet útoky, nebo se jím nechám "šikanovat" bez toho, abych si to užívala aspoň na nějakém procentu i já.

Převalila jsem se na bok a snažila jsem se usnout, což se mi po nějaké době povedlo.

Ráno jsem vstala s poměrně dobrou náladou na to, jak probíhal včerejší den. No jo, to asi kvůli tomu, že jsem dnes neměla žádnou noční můru, divné.
,,No famfrpálový klid s Godrickem a opadalo listí! A to taky z lavičky hroch bez žirafy a plot se zas topí," sdělila mi Daphné.
,,Co, cože?" byla jsem zmatená. Vykulila jsem na ni rozmazané oči.
,, No říkám, že je už skoro 8 a ty ještě pořád spíš! Za chvíli nám začíná první hodina. A nedívej se na mě, jako kdyby se ti zjevil Merlin před očima!" vyklopila na mě. Nesnášela jsem, když na mě někdo mluvil hned po vzbuzení.
,,No jo už jdu." Vstala jsem a chystala si oblečení.
,,Snídani už nestíháš, něco jsem ti rychle přinesla," podala mi dva krajíce chleba s šunkou a sýrem, mňam, a pokračovala dál: ,,Pansy si dnes taky dost přispala, vždy aby všechno stíhala vstávala v šest, dnes vstala o hodinu později, ale je to pochopitelné, vzhledem k tomu, co se ji stalo včera. Šla jsem s ní na snídani a myslela si že přijdeš, dlouho jsi se nezjevovala, tak jsem si myslela, že třeba nejsi na ranní snídaně, ale potom mi došlo, že se tu vlastně ještě nemůžeš vyznat, tak jsem přišla." Dokončila svůj monolog na jeden dech, zdál se mi nekonečný. Byla jsem i ráda. že jsem to zaspala, aspoň jsem se nemusela střetávat s tím namyšleným hňupem, i když jsem věděla, že se mu stejně nevyhnu.
,,Jo děkuju. Co že to máme vlastně první hodinu?"
,,Lektvary společně s Nebelvírem." Hm lektvary, hodiny lektvarů a bylinkářství mi vždycky šly, byly spolu vlastně tak nějak propojené. 

Přichystala jsem se, nasnídala, a když došla Pansy tak jsme vyrazily. Cestou do učebny mi ukazovaly různé místa, které jsem teď již s čistýma očima mohla vidět.

Když jsme dorazily na místo, byly otevřené dveře, vešly jsme a já se setkala s párem tmavě hnědých očí, nasadil na tváři úšklebek. ,,Neboj taky ho budu mít, až ti něco provedu," pomyslela jsem si a usmála se, aby si nemyslel, že se ho bojím, jen pozvedl jedno obočí, ale úšklebek mu na tváři zůstal.

,,Vítejte, no tak přidejte se dozadu za mě k ostatním." Pronesl k nám profesor a odšoupnul nás k ostatním. Pansy mě čapla za ruku a vedla k naší partě. Srdce mi začalo být rychleji, přivedla mě až před Matthea. Hleděli jsme si do očí, přivřela jsem je nenávistně, ale potom mě něco napadlo, nadhodila jsem vítězný úšklebek, za to on tázavý. Dělala jsem si culík že ano? K tomu mi nahrála ještě výzva profesora Horacia, a tak to nemuselo být tolik nápadné.
,, Prosím všechny, aby své zraky upřely na mě." Celou parou jsem se otočila k profesorovi, no a vzhledem k tomu, že jsem byla celkem blízko od Matthea, jsem ho udeřila svým ohonem. Za mnou se ozvalo syknutí. Yess bod pro mě. Sice mi pulz srdce stoupl o tři tisíce tepů za minutu, ale za to to stálo. 
Mezitím co profesor konal svůj proslov o lektvarech, které jsem už dávno znala, jsem se mohla pevně věnovat tomu, jestli se mi Mattheo za mnou nerozhodl ostříhat vlasy.
V tom, jako kdyby mi četl myšlenky, mi zašeptal: ,,Neboj, já ti ty vlasy jednou ostříhám," mé pravé ucho z jeho hlasu doslova brnělo a nastoupla mi husí kůže,  pokračoval: mimochodem pěkná odzoba na krku." Oči mi skoro až vypadly na podlahu. A jo! Já si omylem vlasy odkryla zadní část malé modřinky, kterou mi udělal. Uslyšela jsem jeho typický úšklebek. Fajn, přiznávám 1:1. Nakrčila jsem si svůj hábit tak, aby nikdo další nic neviděl.
 ,,Ale, ale, co si to tu vy dvě hrdličky šuškáte." Upřely se na nás zraky skoro všech lidí stojící v této místnosti. Holt Baise je kokot, který neumí šeptat no. A bylo to tady. Mattheo jemně šťouchl loktem do Blaisova břicha, on kobrtl, ztratil balanc, a hodil šipku do lektvarů před nim, počkat před nim? Jo, Blaise je prostě kokot. Všichni na něho obrátili pohled, ale nejvíc za to stál ten Horáciův, čuměl na něho, jako kdyby spadl z nebe, v Blaisovým případě by se mohlo stát, že by spadl i z pekla. Nebelvírští se rozesmali na celé kolo, až na Hermionu, která šla pomoct Blaisovi vstát, na což Pansy změnila svůj výraz z "ne s takovým pošukem nechodím" na "dej od mého přítele pazoury pryč, Grangerová," k čemu ji ještě zrudl obličej, když se na ni Blaise pousmál a vyslovil jemné ,,dík".
,,Slečno Grangerová byla by jste tak laskavá a pomohla panu Zabinimu dostat se do ošetřovny?" na to už Pansy schytávala inkfart, proto se rozhodla přerušit Hermionu dřív, než řekne ano a nabídla se sama a láskyplně s ním v ruku v ruce odešla, však jen na oko, hned když za dveřmi zavřela, tak ho trošku zkopala, aby toho neměl málo.