Sedím tady sám, v prořídlé napůl seschlé trávě, na svém oblíbeném místě, na skále. Do tváře mě pálí slunce a vlasy rozfoukává jemný vítr. Dole pod skálou je moře. Celé tmavě modré a studené. Malé vlnky tvořili sněhobílou pěnu, která se během chvíle rozplynula. Rád pozoruji moře. Je pokaždé jiné, a hrozně fascinující. Je druhý den prázdnin a já tu sedím sám, s tužkou a blokem v ruce, a pozoruji moře, tak to mám rád.
Mít rád. To je ale pitomost. To přeci nedává smysl. Nemůžu mít něco rád. Nikdo nemůže mít nic rád. To přeci nedává smysl. Mít rád je jen označení pro zvláštní druh pocitů. Tak jak potom mohu mít něco rád? Vlastně nic nedává smysl. Ani život samotný. A já se ptám, k čemu to všechno je? Proč jsem naživu? Proč jsou všichni naživu? K čemu to všechno je? Úplně k ničemu.
Vezmu tužku a kreslím do bloku přesně to, co vidím. Nakonec jsem dolů pod kresbu napsal: Jaký je smysl života? Protože to je otázka, která se mi honí hlavou každý den.
ČTEŠ
Život Po Životě
General FictionCo se stane když zemřeme? Co je po smrti? K čemu je vůbec život? Tyhle otázky si kladu den, co den. Jednou na ně odpověď dostanu, ale já jí chci hned.
