Život Po Životě

-4-

Čtvrtý den prázdnin, já ležím v trávě na skále, mém oblíbeném místě. Do konce školního volna, ještě zbývá osmapadesát dní. Každý můj den, je stejný. Ráno vstanu, jdu do školy pokud zrovna není volno, když se vrátím jdu sem na skálu, večer jdu domů, čtu si až do noci a pak jdu spát. Každý den to samé. Začínám si uvědomovat, že můj život je docela nudný. Ale i přesto se mi zdá, že čas plyne relativně rychle. Čas. Co je čas? Další z lidských výmyslů. Vždyť nic jako čas, neexistuje. Existují hodiny, které počítají nějakou jednotku, kterou lidé nazývají čas.
V tom případě neexistuje ani den a noc. Je to jen doba kdy svítí slunce či měsíc. To by znamenalo že neexistuje, týden, měsíc ani rok.
Je velmi zajímavé, že se stále my lidé zabýváme něčím, co ani neexistuje. Když mi někdo řekne: Promiň, nemám čas. nebo: Za krátký čas se uvidíme. Tak je to absolutní nesmysl, protože čas neexistuje. Napadá mě stovka dalších příkladů, které bych mohl jmenovat.
Po tom všem přemýtání, jsem konečně došel k závěru, že co není hmatatelné, neexistuje. A je to pravda. Takže více jak čtvrtinu věcí co známe, de facto nejsou skutečné.
Vyčerpán samým přemýšlením si lehnu na záda pozoruji oblohu. Přišla mi vždycky fascinující, stejně jako moře. Její modrá barva a sněhobílé mraky, které neustále mění své tvary a nakonec se rozplynou jako mořská pěna. Také mě vždy fascinovalo, jak se během několika minut dokáže změnit její stav, z bledě modré na šedivou či tmavomodrou rozbouřenou, stejně jako moře. Obloha a moře jsou docela odlišné věci, ale přesto se v něčem shodují.
Vezmu do ruky blok který je už z více jak poloviny pokreslený, nalistuji volnou stránku a pustím se do kreslení. Snažím se zachytit stále se měnící mraky. Zajímalo by mě, jestli se dostanu do nebe a budu žít svůj život po životě v mracích mezi anděli, jak tvrdí matka.